Příběh: Palác ARA
„Vypněte ty trubky, nebo nás tady všechny spálí do popela!“ zakřičel Viktor Amschellberg a přitiskl si vlhký kapesník k nosu. Kolem něj se vznášel hustý, šedý opar, který chutnal po spáleném dřevě a rozžhaveném železe. Byla doba, kdy se v Praze mluvilo jen o nových liniích a čistých plochách, ale v tu chvíli byl tento moderní sen z roku 1931 jen obrovskou pecí.
Viktor stál v nároží budovy, tam, kde se sklo zakrývalo v elegantním oblouku. Vzduch byl tak horký, že mu pálil kůži na tvářích. Viděl, jak plameny tančí v horních patrech, jak se žroutí vše, co v cestě stojí. Přestože stavba nebyla dokončena, její betonový kostra stála pevně, jako by se vysmívala ohni. Právě v ten moment, když se zdálo, že vše je ztraceno, si Viktor všiml té ženy.
Stála v samém středu kouře, v místě, kde by měl být jen žár a prach. Měla na sobě dlouhé šaty z těžkého hedvábí, které v té době nosily jen ženy z nejvyšších vrstev, a v ruce svírala malý kožený kufr. Její tvář byla klidná, téměř znuděná, zatímco kolem ní praskaly trámy a sypaly se sutiny.
„Kdo jste? Utíkejte odtud!“ řval na ni Viktor, ale žena ho neposlechla. Pomalým krokem přistoupila k té zakřivené skleněné stěně, která byla tehdy vrcholem techniky. Položila na sklo dlaň a zavřela oči. Viktorovi se zdálo, že z jejího doteku vychází zvláštní chlad, který na okamžik utišil žár v okolí.
Žena se k němu krátce otočila. Její oči měly barvu starého stříbra a pohled, který nepatřil do tohoto století. Neřekla ani slovo, jen ukázala prstem nahoru, do místa, kde se právě v tu chvíli s hlučným syčením aktivovaly první automatické hasicí trubky. Voda začala zaplavovat prostor a plameny s posledním vzdychem zhasly. Když se kouř rozprášil a Viktor mohl znovu vidět své vlastní boty, žena byla pryč.
Zůstal po ní jen ten malý kožený kufr, položený přesně na místě, kde se zakrýval roh budovy. Když ho Viktor otevřel, nenašel v něm peníze ani šperky. Uvnitř ležela jediná věc: stará, vybledlá fotografie tohotoho místa, ale znázorněná tak, jako by budova už byla hotová, s neony svítícími do noci, přestože v roce 1931 neony v této podobě ještě neexistovaly. Na zadní straně byl napsán jediný krátký vzkaz: „Budu zde čekat, až se kruh uzavře.“
Viktor léta hledal, kdo ta žena byla. Ptal se všech, od architektů až po lidi z okolních ulic Starého Města. Nikdo ji neznal. Přenal se do stavby špičkového hasicího systému, aby už nikdy nemusel cítit ten pach spáleniny, ale v noci, když procházel prázdným palácem, stále slyšel jemný šelest hedvábí o vyleštěnou podlahu.
Když pak přišly další desetiletí, změny jmen z Ary na Perlu a zpět, a budova prošla mnoha znovuzrozeními, vyprávěli si zaměstnanci v administrativních kancelářích o podivném jevu. Říkalo se, že v noci, když v budově zhasnou všechna světla a neony začnou jemně pulzovat, lze v nárožním oblouku vidět stín ženy s koženým kufrem. Stojí tam, kde kdysi stál oheň, a hledá někoho, komu by mohla předat svůj vzkaz.
Kdo dnes projde kolem toho zakřiveného skla, možná pocítí náhlý, nevysvětlitelný chlad, i když je venku horké léto. Je to jen přelud, nebo skutečně někdo z nás konečně přišel splnit slib, který byl napsán na staré fotografii před téměř stoletím?
Odpověď zůstává uvězněna v betonových stěnách a skleněných panelech, které stále chrání tajemství té jediné noci, kdy oheň nedokázal zničit něco, co k tomuto místu nepatřilo.