Příběh: Kostel svatého Jana Křtitele (Janské Lázně)
„Kde jsi to schoval, ty lháči!“ řval Matěj a tasil z pasu krátký nůž, zatímco jeho bratr Jan se zoufale snažil zavřít těžké dubové dveře. Železo zaječelo o kámen, když se nůž zarylo do rámu, a do ticha síně vtrhl mrazivý průvan, který rozvířil prach v paprscích světla. Matěj vrazil ramenem do dřeva, až se kostel otřásl.
Jan se couvl hlouběji do lodi, kde se nad ním tyčily tmavé trámové stropy. V rukou svíral malý kousek pergaminu, který našli v otcově starém kufru. Nebyl to dopis, ale mapa k něčemu, co oba bratři toužili vlastnit, přestože věděli, že to přinese jen zkázu. Matějovo dýchání bylo těžké, zženášené hněvem a chladem venkovního vzduchu, který s sebou vnesl do síně.
Kroků bylo slyšet jen pár, ale v tichu novogotického prostoru zněly jako údery kladivem do kovadliny. Jan se zastavil před obrazem svatého Jana Křtitele. Vzduch zde voněl po starém dřevě, vosku a vlhkosti stěn, které pamatovaly jen pár desetiletí, přestože vypadaly, jako by zde stály od věků. Jan se třásl, ale ne strachem z nože, nýbrž z tíhy toho, co právě udělal. Zradil otce, ukradl tajemství a teď stál v místě, kde se lidé přicházejí vyznat.
„Dej mi to, nebo přísahám, že z tohoto místa odejdeš jen v rakvi,“ zasyčel Matěj a pomalu přistupoval. Jeho boty rytmicky klapaly o dlažbu.
Jan pohlédl doprava, kde v podobě novogotické archy stál mariánský oltář. V ten moment se stalo něco, co nemohlo být v plánu. Slunce, které doposud bylo zakryto hustými mraky nad Janskými Lázněmi, náhle prorazilo skrz vysoká okna. Paprsek světla, ostrý jako čepel, dopadl přesně na sochu Božského srdce Páně, která stála naproti mariánskému oltáři. Světlo se odrazilo od zlatovitého povrchu a zasáhlo Jana přímo do očí.
Oslpený zakopal a pergamin mu vyklznul z prstů. Papír začal kletat po podlaze, hnaný náhlým proudem vzduchu, který přišel z otevřených dveří. Matěj vyrazil vpřed, aby dokument chytil, ale vteřinu předtím, než se ho dotkl, zazněl zvuk, který v kostele nebyl možný.
Z varhan na kruchtě, kde v tu chvíli neseděl nikdo, vyrazil jediný, hluboký a dunivý tón. Byl tak silný, že Jan pocítil vibrace v hrudníku a Matěj se prudce zastavil, jako by narazil do neviditelné zdi. Ten zvuk nebyl hudbou, byl to varovný hřmění, který zaplnil celý prostor od lodi až po presbytář.
V tom okamžiku se Matějovy oči změnily. Hněv zmizel a vystřídala ho naprostá, ledová prázdnota. Díval se na pergamin, který ležel u jeho nohou, ale už ho nechtěl zvednout. Jako by ten jeden tón zvarhanů z něj vyždiml veškerou touhu po moci. Matěj pomalu spustil nůž a s tichým vzdychem se propadl na kolena.
„Slyšel jsi to?“ zašeptal Matěj, a jeho hlas byl teď jen stínem onoho řevu z počátku. „To nebylo z ruky člověka.“
Jan stál nehybně. Cítil, jak mu po tváři stéká slza, přestože netušil proč. Podíval se na své ruce a pak na svého bratra, který v tichu síně vypadal najednou malý a zranitelný. Tajemství otce, které je tak krátce předtím skoro rozdělo, už nebylo důležité.
Když se oba bratři o hodinu později opouštěli, nechali pergamin ležet na podlaze, kde ho zakryly stíny křížové cesty. Nikdy už o tom nemluvili a nikdy se k mapě nevrátili.
Kdo dnes vstoupí do tohoto tichého prostoru a pohlédne na varhany, možná pocítí ten samý chlad v zádech, který v roce osmi set osmdesát změnil dva muže. Některé otázky zůstávají bez odpovědi v kameni a dřevě, čekajíce, až je někdo znovu probudí svým příchodem.