Příběh: Vernéřov
„Zhasněte ty svíce, proboha, zhasněte je všechny!“ křikl Václav Arnošt a jeho hlas se rozbil o klenby nově vybudovaného křídla. Ruka s těžkým stříbrným zvonkem třesala tak silně, až kov rytmicky narážel na mramorový stolek. Sluhové ztuhli. V sálech Vernéřova vládlo hrobové ticho, které přerušovalo jen praskání dřeva v krbu a vzdálené vyjec psů z nádvoří.
Václav Arnošt neviděl své lidi. Díval se skrz ně, do hlubokého stínu, kde se v rohu místnosti vlněly těžké sametové závěsy. Vzduch v místnosti náhle ztěžkl pachem starého pergamentu a vlhkého sálu, jako by do horkého barokního pokoje někdo vnesl ledovou proudovou vodu z nejhlubších sklepů.
„On je tady,“ zašeptal rytíř a jeho pohled se upjal do prázdna. „Přišel si pro to, co jsme do základů zamurowali.“
Sluhové se pomalu pohnuli k svícníkům, ale Václav je zastavil prudkým gestem. V ten moment se z chodby ozval zvuk. Nebyl to krok, spíše švůr, jako když někdo táhne těžký kus mokrého plátna po kamenné podlaze. Ten zvuk se blížil pomalu, s děsivou jistotou. Každý prslovek vteřiny zvyšoval napětí, až se zdálo, že samotné stěny domu, které Václav s takou pýchou rozšiřoval, začínají tlemit.
„Kde je ten klíč, Arnošte?“ ozval se hlas, který nezněl jako lidská řeč. Byl to spíše šum suchého listí v říjnu, zvuk, který v sobě nesl chlad zapomenutých hrobů.
Václav Arnošt se zhroutil na kolena. Jeho prsty se křečovitě zapíly do drahého brokátu saku. Neodpovídal. Jen zíral na dveře, které se s tichým skřípěním otevřely. Do místnosti nevstoupila žádná postava v lidské podobě, jen prudký proud mrazivého vzduchu, který zhasl poslední svíčku a zanechal je v absolutní tmě.
V té černé hlubině se však něco pohnulo. Něco, co nepatřilo do světa živých, ani do světa mrtvých. Bylo to přítomnost, která vyplnila celý prostor, od nejnižších klenb až po vrchol nového patra. Vzduch začal vibrovat nízkým tónem, který otřásal zuby v dásních.
„Slib byl dan,“ ozval se šum znovu, tentokrát přímo u rytířova ucha. „Kdo staví na krvi, ten v kamenech svou kletbu zanechá.“
Když se o svítání sluhové odvážili vstoupit do sálu, našli Václava Arnošta sedět na podlaze. Byl v naprostém klidu, oči měl otevřené, ale prázdné. V rukou svíral starý, zrezivělý klíč, který v tomto domě nikdy neexistoval. Neovsahoval žádné známky násilného boje, jen mrazivý chlad, který z jeho kůže nepustil ani po hodinách v teple krbu.
Zájemné bylo však to, co našli v koutě místnosti. Tam, kde předtím byly těžké závěsy, byla v omítce hluboká rýha, jako by se do zdi snažil někdo vloupat zevnitř. A z té rýhy vyvěral hustý, černý tekutý kapalina, která nepáchla jako krev, ale jako prastarý, rozkládající se prach.
Vernéřov v následujících letech prosperoval, měnil tváře, přicházeli a odcházeli panové, stavěly se muzea a sbírky drahých kamenů. Ale každý, kdo v tom domě přenocoval, hlásil stejnou věc. V hluboké noci, když zmlčeli všichni lidé, bylo v klenbách slyšet to samé táhnutí mokrého plátna po kameni.
Když pak v polovině minulého století zdi domu začaly padat a nakonec byly srovnány se zemí, aby na jejich místě stála hromada popílku z elektrárny, někteří místní tvrdili, že v noci z prázdného prostoru stále vyhlíží stín. Stín, který nehledá lidi, ale hledá klíč, který byl jednou z domu vynesen.
Dnes tam nezbyly jen nepatrné fragmenty zdiva v prachu průmyslové zóny. Jen ticho, které je příliš těžké na to, aby ho někdo mohl rozbít, a pocit, že pod vrstvami betonu a popílku stále někdo trpělivě škrábe do země.