Příběh: Trčkův hrad
„Ustup, Mikuláši, nebo ti ty tiché modlitby z kláštera vyrazí z hlavy zbytky rozumu!“ zakřičel Jan z Lípy a prudce strhl s Representations lampu z ruky svého doprovodce.
Kovový svícen s praskajícím knotem dopadl na vlhkou dlažbu a rozsvítil jen malý kousek chodby, kde se stíny tasilých hradních zdí hýbaly jako živá stvoření. Jan stál v úzkém průchodu nově vybudovaného hradu, v místě, kde se kámen stále voněl čerstvým vápnem a studem. Vzduch byl těžký, cítit z něj byl pach starého popela z vyhořelých klášterních budov, které hrad obklopovaly jako připomínka všeho, co bylo zničeno.
Mikuláš se nepřehnul pro lampu. Díval se místo toho do temnoty severního křídla, tam, kde začínala bašta sousedící s opatstvím. V tichu noci, které byste mohli krájet nožem, se ozval zvuk. Nebyl to vítr ani vrzání dřevěných váz. Byl to rytmický, pomalý škrábaní nehtu o hrubý kámen.
„Slyšíš to?“ zašeptal Mikuláš a jeho hlas se třesl.
Jan z Lípy ztuhl. Jeho ruka, která stále svírala jilečný meč, pomalu klesla. Ten zvuk nepřicházel z chodby, ale zevnitř zdiva. Jako by něco, co dávno nemělo právo dýchat, se snažilo probojovat skrz vrstvy kamene a malty až k nim. Jan věděl, že tento hrad postavili na místě, kde krev husitských válek ještě úplně nevyschla, a že klášterní půda pod jejich nohama uchovávala tajemství, která by měla zůstat pohřbena.
„Kdo tam je!“ zařval Jan, aby přehlušil vlastní strach.
Odpovědí bylo ticho, které bylo ještě děsivější než ten zvuk. Pak se z hloubi chodby ozval smích. Nebyl to lidský smích; zněl jako praskání suchých větví v ohni. Byl chladný, vzdálený a přesto cítili oba, jak jim mrazí v zádech, i když v místnosti bylo srpnové horko.
Jan prudce vrazil do dveří vedoucích do horní kaple. Průvan z otevřeného okna rozfoukal poslední plamínek lampy a oba muži zůstali v naprosté tmě. Vteřinu poté Mikuláš vykřikl. Nebyl to křik bolesti, ale čistého, nefalšovaného úžasu smíšaného s hrůzou.
Jan tápal po stěně, hledal cokoli, co by mu pomohlo vidět. Když konečně nahmatal okraj kamenné římsy, uviděl Mikuláše. Ten stál uprostřed místnosti, nehybný jako socha, a hleděl nahoru do klenby. V měsíčním světle, které dopadalo do kaple, Jan spatřil něco, co mu vyrazilo dech. Na hladké stěně, kde před hodinou nebyl ani jeden škrábanec, se začaly objevovat stopy. Černé, mastné otisky prstů, které se objevovaly jedna po druhé, jako by je tam v reálném čase tiskl někdo neviditelný.
Tyto otisky nešly nahoru, ale dolů. Sestupovaly z klenby k zemi, směřovaly přímo k nohám Mikuláše.
„Uteč!“ vyrazil Jan a popadl svého přítele za rameno.
Vlékli se chodbami, kde se zdi zdály být už užší, jako by je hrad chtěl pomalu rozdrtit. Jan cítil, jak mu v uších buší krev a jak se mu dýchá těžko v tom dusném, uzavřeném prostoru. Když konečně vyběhli za hradby do nočního vzduchu Vysočiny, oba se zastavili a zadýchalí se.
Jan se otočil k hradu. Budova v měsíčním svitu vypadala hrozivě a mocně. V jednom z horních oken, tam kde byla kaple, zahlédl siluetu. Byla to postava v kápuci, která tam nestála, ale leaning—nakloněna v nepřirozeném úhlu, jako by její tělo bylo zlomené v několika místech. Postava nevmrkla, nehýbala se, jen pozorovala jejich ústup.
Mikuláš se v tu chvíli podíval na své ruce. Byly čisté. Ale když si sáhl na krk, našel tam něco, co tam nebyla. Malý, černý otisk prstu, přesně takový, jaký viděli na zdi v kapli.
Jan už nikdy nevrátil do severního křídla. Předal hrad svým následníkům s přísným doporučením, aby určitá místa v budově nechali zamčené a nikdy je neotevírali. Jenže kameny hradu mají svou vlastní paměť a zámky časem zrezivěly.
Kdo dnes prochází tichými sály Trčkůvho hradu, může někdy pocítit náhlý chlad v zádech, i když je venku léto. A pokud přiloží ucho k neomítnutému zdivu přízemí, možná uslyší to samo tiché, rytmické škrábání, které stále hledá cestu ven.