Příběh: Kostel svaté Kateřiny (Olšová Vrata)
Krev z rány na čele mu stékala do pravého oka a barvila svět rudě. Ulrich stál v hrobovém tichu hřbitovní zdi, dýchal těžce a v rukou svíral nůž, který předtím v hněvu zapíchnul do dřevěného sloupu. Před ním se tyčily tiché, šedé zdi kostela svaté Kateřiny, který v oné době vypadal spíše jako pevnost než jako místo modlitby. Opevněné zdi z lomového kamene ho obklopily jako chladná náruč, která mu neumoňovala únik z vlastního svědomí.
Zatnul zuby a plivl do prachu. V hlavě mu stále zněl křik ženy a zvuk rozbitého skla. Udělal to. Zradil svého pána, ukradl zlatý pohár z loketského sboru a v chaosu útěku zabil jediného svědka, který mohl ukázat na jeho tvář. Nyní stál v Olšových Vratech, vyhnanec s těžkým srdcem, který hledal úkryt v místě, kde by ho nikdo nenašel.
Vstoupil dovnitř. Chlad kamenné podlahy mu okamžitě prostudil boty. Vzduch v lodi kostela voněl po starém dřevě a vlhkosti, která stoupala ze základů hluboko v zemi. Světlo pronikalo úzkými okny jen v tenkých, bledých prouzcích, které prořezávaly tmu jako meče. Ulrich se opřel o studenou stěnu a sklouzl k zemi. Zavřel oči, ale vteřinu poté před nimi znovu viděl tvář mrtvé ženy.
Vteřinu poté se ozval zvuk. Nebyl to krok, nebyl to vítr. Byl to tichý, rytmický šepot, který se zdál vycházet ze samých zdí. Ulrich ztuhl. Zvedl hlavu a pohlédl směrem k presbytáři. Tam, v polomraku, stála postava. Nebyla to lidská silueta, spíše jen hra světla a stínu, která se pohybovala pomalu a s neznámou úcty.
Vstal, i když se mu nohy třásly. Přistoupil blíž, až cítil pach tlejícího dřeva a starého vosku. Postava zmizela za oltářem, ale vteřinu poté se z tmy ozval jasný, kovový zvuk. Jako by někdo pustil těžký klíč na kamennou dlažbu. Ulrich se sklonil a zvedl předmět. Nebyl to klíč. Byla to malá, vyřezávaná dřevěná postavička, kterou nikdy předtím neviděl. Představovala ženu s kolem v rukou, jejíž tvář vyzařovala klid, který Ulrich dávno ztratil.
V tu chvíli se z okna v závěrové stěně presbytáře provalil jediný, ostrý paprsek slunce. Dopadl přesně na dřevěnou sošku v jeho dlani a pak sklouzl dále, až osvítil kout lodi, kde Ulrich před chvílí seděl. Tam, v prachu, ležela věc, kterou tam nemohla mít. Byl to zlatý prsten, který z ruky oběti vytrhl v momentě její smrti.
Ulrich ztuhl. Prsten měl v kapse, cítil jeho váhu proti stehnu. Sáhl do kapsy a prsty narazily do prázdnoty. Srdce mu začalo tlouci v krku jako uvězněný pták. Jak mohl prsten ležet na zemi, když byl stále v jeho oblečení? Podíval se na sošku v levé ruce a pak na šperk v prachu.
Vzduch kolem něj ztěžkl. Najednou měl pocit, že ho pozorují stovky neviditelných očí, že každý kámen tohoto opevněného kostela zná jeho jméno a jeho hřích. Neexistovala zde žádná cesta ven, která by mu přinesla klid. Zvuk šepotu se změnil v hluboký, vibrující tón, který mu otřásal kostmi.
Klesl na kolena. Ne proto, aby se modlil, ale proto, že mu zkolabovala síla. Položil prsten vedle dřevěné sošky a s hrůzou i úlevou zjistil, že vteřinu poté, co se kov dotkl dřeva, obě věci prostě zmizely. Jako by je pohltila samotná země nebo je odnesl neviditelný proud.
Zůstal v tichu, v prázdném kostele, kde se jen prach tančil v posledních paprscích světla. Vykročil ven z kamenného portálu, ale už nebyl tím stejným mužem. Cítil na kůži chlad, který neodcházel ani v horkém letním slunci.
Kdo ví, zda byl prsten odnesen božskou silou, nebo zda mu ho ukradl duch, který v těchto zdech stále hlídá spravedlnost. Jen jedno je jisté, že z Olšových Vrat už nikdy neodešel s pocitem svobody.
Kdo dnes vstoupí do ticha tohoto chrámu, možná pocítí ten samý mrazivý dotek na rameních, který Ulrich doprovázel až do hrobu.