Příběh: Kostel svatých Petra a Pavla (Struhy)
Krev na dlaních už začala zasychat a tvořit lepivou krustu, která mu při každém stisku prstů praskala. Matěj stál v hlaubé tmě před těžkými dveřmi, v uších mu stále zněl křik, který utišil jediným, přesným řezem. V ruce svíral nůž, jehož ostří se v šeru jen lehce lesklo. Vykradl se z vesnice za časů, kdy ostatní spali, hnaný hněvem, který v něm hořel jako žár z pece. Věřil, že touto cestou svou čest vyčistí, že krev za krev vymaže nespravedlnost, kterou mu přinesl život v těchto nízinách.
Kroky mu zněly těžce, když vystupoval na mírný kopec. Vzduch byl hustý a vlhký, voněl po mokrém pískovci a hnilobném listí, které se hromadilo v koutech starého hřbitova. Před ním vyvrsala silueta kostela svatých Petra a Pavla. Budova působila v noci jako obří strážce, který v tichu hlídá tajemství všech, kteří zde od dávných dob odpočívali. Matěj se zastavil před branou. Kamenné vázy na sloupcích vypadaly jako zkamenělí lidi, kteří na něj hleděli s němým obluhou.
Vstoupil dovnitř. Vzduch v lodi byl ledový, tak mrazivý, že mu z úst unikal bílý obláček páry. Ticho zde nebylo prázdné; bylo to ticho, které tlačilo na ušní bubínky, ticho, které vyžadovalo odpověď. Matěj se opřel o studený kámen stěny a sklouzl k zemi. Nůž mu vypadl z prstů a s kovovým cinknutím dopadl na dlažbu. Ten zvuk se rozlehlo klenbou jako výstřel z pushky.
Zavřel oči, ale obraz mrtvého muže před ním nezmizel. Právě v tu chvíli se stalo něco, co v žádné knize o víře nenajde. Z hlubokého stínu presbytáře, tam, kde se klenba kroutila do oblouku, začalo pronikat světlo. Nebylo to světlo svíce ani lampy. Byl to jemný, mléčný zář, který se pomalu přeléval přes podlahu jako tekuté stříbro. Světlo se přibližovalo k jeho nohám a s ním přišel zvuk – ne byl to hlas, ale tiché, rytmické hučení, podobné vzdálenému zvonu, který zní hluboko pod zemí.
Matěj ztuhl. Chtěl utéct, ale nohy měl jako z litiny. Světlo ho obklopilo a vteřinu poté pocítil na svém čele dotek. Byl to dotek tak lehký a zároveň tak horký, jako by ho někdo přiložil k kůži rozžhaveným mincem, jen bez bolesti. Vteřinu poté se v jeho mysli rozlehlo slovo. Nebylo to vyřčeno ústy, ale vtisknuté přímo do jeho vědomí. Bylo to jediné slovo, které v tu chvíli hledal, ale které se bál vyslovit nahlas.
Otevřel oči. Světlo zmizelo. Kostel byl znovu ponořen v tichu a šeru, jen někde v dálce zakřičel noční pták. Matěj se podíval na své ruce. Krev byla pryč. Ne zbyla z ní ani stopa, ani zápach, jako by ji někdo smyly neviditelné prameny čisté vody. Podíval se na nůž, který ležel u jeho nohou. Čepel byla zlomená přesně ve tvaru kříže.
Vstal s třesoucími se koleny. Už nebyl tím mužem, který před hodinou vyrazil z domu s touhou po pomstě. Cítil v hrudi zvláštní prázdnotu, která však nebyla bolestivá, nýbrž osvobozující. Vyšel z kostela pomalu, jeden krok za druhým, a naposledy pohlédl na věž, která se rýsovala proti temné obloze. Nevěděl, kdo nebo co ho v téhle noci zachránilo před ním samotným, ale věděl, že už nikdy nebude stejný.
Když svaly v jeho dlaních přestaly chvívat, zanechala v něm ta noc otázku, na kterou neexistuje odpověď v žádném z lidských zákoníků. Do dnešního dne se říká, že v tichých hodinách, kdy nad Struhy klesne mlha, lze v lodi kostela zahlédnout stříbrný odlesk, který hledá ty, kteří přicházejí s příliš těžkým břimenem v srdci.