Příběh: Kostel svatého Vavřince (Chlumec)

„Zatni ty svou pýchu, Matyáši, nebo tě v tomhle blátě nechám i s těmi tvými zlatými prstýnky!“

Hlastý křik rýřše zněl v tichu soutoku potoků jako úder biče. Matyáš z Geisingu stál v hluboké lůžkově vodě, tvář zkřivenou vztekem, a tísnil v dlani těžký kožený váček. VAround něj se vznášela hustá mlha, která pohl𝒕ila okolní polesí a zanechala jen šedý prostor, v němž se rýsovaly ostré hrany nově sestrojených stěn kostela svatého Vavřince. Vzduch voněl po čerstvé vápenné maltě, vlhkém borovicovém dřevě a studeném železe.

Matyáš se prudce otočil k panu svému, jehož zračky z mlhy vyjížděly jako dvě černé díry. V očích Matyáše nehořela pokora, ale hlad. Předstředil se, hruď mu prudce vzyšovala brokátový doprostěrek, a zovsál: „Tento chrám je můj dar, ne tvůj hřích! Já jsem ten, kdo do těchto zdí vložil své jmění, zatímco ty jsi jen počítal zisk z lánů!“

Zatímco oba muži v hádce přerostli v křik, Matyáš nepozoroval, jak se pod jeho nohama hýbe zem. Kolem nich stál kostel v plné kráse saského rozmachu, s věží, která se dýchala k nebi jako prst ukazující na hříšníky. Byla to doba, kdy se v těchtozemích míchaly víry a krev z bitvy na nedalekém Běhání stále prosakovala do hlíny, aby krmila trávu. Matyáš věřil, že mramorem a zlatem může přikryté své svědomí, které ho trčelo jako hřebík v dlani.

V jeden okamžik se však stalo něco, co v žádné knize o stavbě nebylo zapsáno. Matyášův váček, plný mincí, mu vyklouzl z prstů. S tichým plesknutím dopadl do kalné vody potoka. Matyáš s hrozivým výkrescem tváře šáhl do proudu, ale prsty nahmataly jen studený proud a hladké kameny. Peníze zmizely v hloubce, tam, kde se spojovaly dvě řeky.

V tu chvíli utichl hřik. Větr, který doposud bičoval jeho tvář, náhle ustal. Nastalo ticho tak absolutní, že Matyáš slyšel vlastní tlukot srdce. A pak to přišlo. Z otevřených dveří kostela, kde ještě nebyly osazeny zámky, vyhlásilo světlo. Nebylo to slunce, které v tuto hodinu mlhu neprůrazilo. Bylo to bílé, husté záření, které vyteklo z chóru jako tekuté stříbro a rozlilo se po zemi až k jeho nohám.

Matyáš ztuhl. V tom světle neviděl žádnou postavu, jen pocit neuvěřitelného chladu, který ho prorazil až do morku kostí. V hlavě mu zazněl hlas, který nezněl jako slova, ale jako zvon, jenže bez kovového tónu. Byl to zvuk čistého vědomí, který mu do mysli vtiskl obraz jeho vlastních činů – lži, zlodějství a zdrady, které chtěl zakopat pod základovými kameny tohoto chrámu.

Klesl na kolena. Voda mu promáčela drahé šaty, ale on to nevnímal. V tom bílém záři se mu zdálo, že vidí lidi, kteří v těchtoen láních kdysi trpěli, a cítil jejich tichý pláč. Prvníkrát v životě pocítil, že jeho bohatství je jen prachem, který vítr rozfouká.

Když světlo zhaslo tak náhle, jako se objevilo, Matyáš zůstal v blátě, s prázdnou dlaní a prázdným pohledem. Pan z Geisingu na něj hleděl s opovrhnutím, ale Matyáš už neslyšel jeho nadávky. Díval se na kostel svatého Vavřince a viděl v něm už ne symbol své moci, ale zrcadlo své duše.

Vstal, ale nebyl to ten samý muž. Nechal peníze v potoce a zbytek života strávil tím, že se snažil vykoupit to, co nelze zaplatit zlatem. Zůstal v něm stín toho bílého světla, které mu připomnělo, že existují soudci, kteří neznají lidské zákony.

Dnes už tam není žádná věž, žádné zdi ani zvon, jen tichá prázdnota v zemi, kterou jednou chtěli rozhrabat stroje. Přesto kdokoliv, kdo tam dnes stane a zavře oči, může ucítit ten zvláštní chlad vzduchu, který člověka nutí přemýšlet o tom, co skutečně zůstává, když všechno ostatní zmizí v zapomnění.