Příběh: Kostel svatého Jana Křtitele (Hlučín)
Vojtěch svíral rukojeť nože tak křečovitě až mu zbělely klouby na prstech a ostří se dotýkalo studené kožené haleny souseda, který v šeru těžce oddychoval. Vzduch uvnitř starého chrámu voněl po zatuchlém vosku, spáleném prachu z nedávných bitev a vlhkém kameni. Podlaha pod jejich botami byla posetá střepy z rozbitých nádob a zbytky spálených kramářských stolů, které sem lidé snášeli před blížícím se nebezpečím. Venku zuřila vojska ze severu, ale tady vládlo ticho, prořezávané jen občasným kapáním vody kamsi do hlubin pod presbytářem.
Vojtěch se sem ukryl před vlastní vinou. O dvě hodiny dříve v nedalekém panském sídle propukla hádka o poslední pytel obilí, ruka sklouzla příliš rychle a starý mlynář klesl k zemi dřív, než stačil vykřiknout jméno své ženy. Teď stál v gotickém stínu chrámu, obklopen vysokými kamennými sloupy, které podpíraly klenbu jako sepjaté paže obrů. Věřil, že v těchto tlustých zdech, jež odolaly tolika požárům a cizím nájezdům, najde úkryt před spravedlností. Chtěl počkat do tmy a pak utéct do lesů za řekou.
Otočil hlavu k hlavnímu oltáři, kde v pološeru matně zářil starý deskový obraz s postavou trpícího Krista. V té chvíli se roznesl kostelem podivný zvuk. Nebyl to skřípající trám ani venkovní vítr. Znělo to jako hluboký, kovový vzdech, který vycházel přímo z podlahy u paty nejstaršího sloupu. Vojtěch ucítil, jak mu po páteři přeběhl mráz a v útrobách se usadil palčivý strach.
Pustil rukojeť nože, jako by ho pálila žhavá výheň. Nůž s cinknutím dopadl na kamennou dlažbu. V téže vteřině se nad oltářem pohnulo světlo. Žádná svíce tam nehořela, přece však se úzký paprsek měsíčního svitu, deroucí se skrze vysoké gotické okno, stočil neobvyklým směrem. Osvětlil prázdné místo v boční kapli, kde stávala dřevěná pokladnička na almužny, nyní rozlomená a prázdná. Vedle ní ležela zapomenutá mlynářova dřevěná lžíce, kterou dotyčný starec nosíval za kloboukem.
Vojtěch ustoupil o krok zpět, až narazil zády do chladného zdiva. Srdce mu bušilo v temeni hlavy tak hlasitě, až měl pocit, že ho musí slyšet každý v okolí. V místnosti se náhle rozhostilo ještě hlubší ticho, jakoby sám čas na okamžik zadržel dech. Vzduch ztěžkl a voněl náhle čerstvě upečeným chlebem a starým dřevem, přestože široko daleko nebyla žádná pec ani lidská ruka, která by ho mohla připravit.
Zmatený a třesoucí se po celém těle padl na kolena. V té chvíli si uvědomil, že útěk nemá smysl, protože před tím, co nosí v hrudi, se schovat nedokáže. Zvedl zrak k vysoké klenbě, jejíž žebra se sbíhaly v jedinečný vzor, střežící tajemství staletí. Byla to náhoda, že se světlo opřelo zrovna do těchto míst? Nebo ho sem přivedla síla, která pamatuje i to, co se stalo dávno před jeho narozením?
Odpověď nedostal. Když o několik minut později vyběhl bočním vchodem ven do chladné noci, městské hradby byly tiché a lidé v domech již dávno spali. Vojtěch však zamířil rovnou k rychtáři, aby přiznal pravdu. Zdi kostela svatého Jana Křtitele v Hlučíně dodnes stojí na svém místě, vyprávějí příběhy staletí a střeží tajemství, která nikdo nedokáže zcela vysvětlit.