Příběh: kostel svaté Kunhuty (Polom)
„Kde jsi to schoval, ty zloději, kde jsi to schoval!“ Matěj řval tak silně, až se mu v hrdlech udělal krevutý penuš. Jeho prsty, zne䊂mělý chladem Železných hor, křečovitě svíraly límec šaty mladého muže, kterého přitlačil tváří k vlhkým kameníům zdi. Vzduch byl hustý, cítit z něj bylo jen mokré borovice a pach starého vápna, které se loupalo ze stěn malé stavby v Polomu.
Mladý muž se jen tichým pláčem chvěly, jeho dýchání bylo krátké a přerušované. Matěj nechtěl slyšet prosby. V kapse měl jen prázdnotu a v srdci černou díru, kterou už dávno nevyplnilo nic jiného než hněv a žíze po moci nad ostatními. Peníze, které ukradl z obecní pokladny, zmizely právě tady, v blízkosti tohoto tichého místa, kde se barokní obluky klenuly nad hlavami jako ztuhlé vzdychy.
Vrazil mladíka dovnitř, do ticha, které v tomto kostele v Polomu vládlo jako neviditelný pán. Průvan z otevřených dveří rozvířil prach, který tančil v jediném paprsku světla dopadajícím z okna. Matěj ho pustil a začal zběsile kopat do podlahy, hází hroutil s náboženskými předměty, vyvracel vše, co našel. Hledal zlaté mince, které mu někdo v noci z kapsy vyprázdnil.
Zastavil se. V tom absolutním tichu, které následovalo po jeho záchvatu, uslyšel zvuk. Nebyl to pláč mladého muže, který hloubkou v koutě tichým šeptáním prosíval o milost. Byl to zvuk, který připomínal jemné brnění struny, zvuk tak čistý, že Matějovi na okamžik ztuhla krev v žilách.
Podíval se nahoru. Světlo, které dopadalo do prostoru, se náhle změnilo. Už to nebyl jen šedivý den v horách. Paprsek se zlomil v neznámém úhlu a dopadl přesně na jednu z cihelných klenb, kde se v prachu zalesklo něco malého. Matěj vyběhl vpřed, s bláznivým pohledem v očích. Věřil, že našel svůj poklad.
Když však dopadl na kolena a natáhl ruku, nenašel zlato. Mezi spárami kamene ležela stará, vybledlá lístková papíreň, na které nebylo napsáno slovo, ale jen nakreslený symbol otevřené dlaně. Ve chvíli, kdy se jí dotkl, zaplavil ho náhlý, spalující žár, jako by se dotkl rozžhaveného železa. Nebyl to však žár zvenčí. Byl to žár uvnitř jeho vlastního hrudníku, který ho donutil vyhrnout se z plic hluboký, bolestný vzdech.
Vteřinu poté se v kostele rozlehlo ticho, které bylo těžší než samotné zdi. Matěj se podíval na své ruce. Byly prázdné, ale on se najednou cítil, jako by nesl na ramenou celou váhu hory. Podíval se na mladého muže v koutě. Už v něm neviděl loutku, kterou mohl šlapat do bláta, ale viděl v něm zrcadlo svého vlastního zmaru.
Vstal pomalu. Jeho pohyby byly těžké, jako by ho k zemi táhly neviditelné řetězy. Nevěděl, co se stalo, proč ten papírek vyvolal takový otřes, ani proč mu najednou z tváře zmizel hněv a nahradila ho prázdnota, která byla mnohem děsivější. Cítil, jak mu po tváři stéká jedna única slza, první za mnoho let.
Vykročil směrem k východu, ale u dveří se zastavil. Otočil se k oltáři a k tichým stěnám, které ho právě teď soudily víc než jakýkoli lidský zákon. Nezalízl do kapsy žádné zlato, neznalezl žádný hmatatelný důkaz svého vítězství. Odcházel z Polomu s prázdným sáčkem, ale s duší, která poprvé po dlouhé době začala tlouct v rytmu, který neznal jen nenávist.
Kdo by v té době věřil, že k lomu člověka stačí jeden paprsek světla a kousek starého papíru v zapomenutém kostele?
Dnes už nikdo neví, kam zmizely ty ukradené mince, ale každý, kdo vstoupí pod klenbu svaté Kunhuty, pocítí ten zvláštní tlak v hrudi, jako by v tichu stěn stále přetrvával echo jednoho velkého uznání viny.