Příběh: kostel svaté Kateřiny (Starovičky)

Bohuslavovi se prsty vší silou zatýkaly do hrubého kamene podlahy, jako by se chtěl z hloubi země vytrhnout a uniknout vlastnímu stínu. Každý nádech ho pálil v hrdle jako kouř z vyhaslého ohniště. V temnotě lodi kostela, kde se stíny vznášely mezi pilíři jako těžké, neviditelné pláště, se jeho vlastní dech zdál být příliš hlasitý, až nebezpečně blízko k hříšnému šepotu.

Vůně starého vosku a vlhkého prachu ho obepínala, těžká a nehybná. Bohuslav nehledal Boha, hledal jen zapomnění. To, co udělal v lese pod kopcem, nebylo jen krádeží, byla to zrada, která mu v hrudi zanechala hlubokou, pulzující ránu. Chtěl jen, aby ta tíha zmizela, aby se jeho ruce přestaly třást, až když se dotýkaly stěn.

Zvedl oči a uviděl nad sebou křížové žebrové klenby. Vypadaly jako zkamenělé prsty obrů, které se snaží zachytit nebe, než se zhroutí zpět do temnoty. Světlo, které pronikalo skrze úzké okno vysoko nad ním, bylo slabé a šedivé, ale v něm se tančily drobné částice prachu, jako by se v tichu kostela odehrávalo tiché, neustálé vyprávění.

Pak se to stalo.

Nebyl to zvuk, spíše jen náhlé zachvění vzduchu, jako když se po hladině jezera dotkne první kapka deště. Bohuslav ucítil, jak se chladný vzduch v kněžišti náhle změnil. Nebyla to teplo, ale spíše intenzivní, jasná přítomnost. Světelný paprsek, který dopadal na vítězný oblouk, se nečekaně zlomil. Místo aby jen osvětlil šedý kámen, začal z něj vyzařovat zář, která nebyla ani bílá, ani žlutá. Byla to barva, kterou Bohuslav nedokázal pojmenovat – něco mezi první švitem svítání a hloubkou drahokamu.

Záře se přelila přes klenbu a stékala po žebrech dolů, až se setkala v hlavním svorníku. Tam, kde se kamenná žebra sbíhají v kruhový reliéf, se světlo zastavilo. Bohuslav viděl, jak se vzory na kameni začínají pohybovat. Nebylo to jen zlomky světla; zdálo se, že samotná hmota kostela dýchá. V tu chvíli se mu zdálo, že slyší tlukot – ne srdce, ale tlukot celého toho kamenného těla, které tu stálo staletí, trvalo a pozorovalo.

Zastavil svůj pláč. Úzkost, která mu v hrdle stahovala křeč, náhle povolila. Nebyla to dovolení k hříchu, ani slib, že se vše vrátí do normálu. Bylo to jen vědomí, že v tomto prostoru, mezi těmito vysokými zdmi, je něco, co je větší než jeho vlastní bolest a jeho vlastní selhání. Světlo na svorníku na okamžik rozdezlovalo temnotu tak silně, že Bohuslav na vteřinu zapomněl, kým je a co udělal.

Pak se záře rozplynula. Prach se v paprsku opět jen líně vznášel a ticho se vrátilo, ale bylo jiné. Už nebylo tíživé, ale husté a plné očekávání.

Bohuslav se pomalu postavil. Jeho kolena byla ztuhlá, ale ruce už nešpinily stíny. Vyšel ven pod podkruchtí, kde ho čekala chladná noc a realita jeho činů. Cesta z vesnice směrem k lesu mu připadala nyní stejně neznámá jako dříve, a přesto v něm něco změnilo směr.

Když se druhý den slunce znovu dotklo kamenných stěn, zůstalo po tom okamžiku jen prázdno místo na podlaze, ale lidé v okolí stále mluví o tom, že v tom kostele i v nejtemnější noci nikdy není skutečné ticho.