Příběh: kostel svatého Filipa a Jakuba (Litovel)
„Kde jsi to schoval, ty zvrátku!“, zaječel Jan a přitiskl mladšího bratra k chladné zdi hřbitova. Prsty mu klouzaly po hrubém kameni, zatímco v hrudi tlouklo srdce jako uvězněný pták. V rukou svíral jen prázdnou koženýku, která měla být plná zlatých mincí z otcova truhly.
Mladý Ondřej jen mlčel a zíral prázdným pohledem na špičku své špinavé boty. Kolem nich se v mlze vlnily kříže a náhrobní desky nejstaršího pohřebiště v Litovli. Vzduch voněl vlhkou zemí a hnijícím listím, které se lepilo na boty i šaty. Jan ho odstrčil a s chutí plivl do bláta. Věděl, že pokud mince nenajde, bude zítra v ranních hodinách vyhnan z domu bez jediného haléře v kapse.
Vzhlédl k vysoké věži kostela svatého Jakuba. Budova z kamene působila v šeru jako obří strážce, který by je oba pohltil, kdyby jen chtěl. Jan vrazil pěst do zdi a bolest v kloubech ho jen více rozhněvala. Vstup do chrámu byl otevřený, zevnitř unikalo slabé, zlatavé světlo svíček, které se v mlze rozbíhalo jako pavučiny.
„Vstupme dovnitř,“ sykl Jan. „Tam se schováš, až mi řekneš, kde jsou peníze.“
Když překročili práh, okamžitě je obklopil těžký pach vosku a starého dřeva. Byla tam tichá prázdnota, kterou přerušoval jen vzdálený zvuk kapek dopadajících na dlažbu. Jan táhl bratra za rameno hlouběji do lodi, k místu, kde se pod nohama vznášela tma hrobů zapomenutých v základech.
Ondřej se náhle zastavil. Jeho pohled přitahoval jeden z obrazů na stěně. Chlapec se k němu naklonil a začal šeptat, ale ne mluvil k Janovi. Mluvil k něčemu, co nebylo vidět.
„Já je neukradl. Já je jen chtěl vrátit tam, kde patří,“ vyhrkl Ondřej s náhlou jasností v hlase.
Jan se rozesmál, byl to krátký, suchý zvuk. „Vrátit je komu? Mrtvým? Ty jsi blázen!“
V ten moment se v kostele něco změnilo. Světlo svíček, které doposud jen slabě chvěly, najednou zjasnilo do oslnivé bílé barvy. Jan pocítil prudký chlad, jako by ho někdo polil ledovou vodou z řeky Moravy. Pod jeho nohama se začala otřásat dlažba. Nebyl to zemětřesení, byl to rytmus. Pomalý, hluboký tlukot, který vycházel přímo z hloubky země, z těch jedenácti hrobů, které v tichosti spaly pod podlahou.
Jan ztuhl. Cítil, jak ho neviditelná síla tlačí dozadu, pryč od bratra. Ondřej však stál nehybně a v dlani svíral malý, starý náhrobní kámen, který našel v trávě hřbitova. Jan viděl, jak se z kamene začíná šířit jemné, modravé světlo, které propojovalo chlapce s hloubkou pod nimi.
„Oni chtějí klid,“ řekl Ondřej a jeho hlas zněl starší, hlubší, jako by mluvil za tisíc lidí. „Peníze nejsou nic, když je srdce plné nenávisti. Odpusť mi, bratře, ale ty jsi zapomněl, co znamená být člověkem.“
Náhlý záblesk světla Jana oslepil. Když znovu otevřel oči, bylo vše tiché. Svíčky dohasly a v kostele panoval hluboký mrak. Ondřej stál vedle něj, ale už v rukou nic neměl. Jen se na něj díval s hlubokým smutkem, který Jana pálil víc než jakákoliv rána.
Jan se podíval na své ruce. Byly prázdné, ale v srdci cítil zvláštní prázdnotu, kterou žádné zlato světa nemohlo zaplnit. Vykročil směrem ke dveřím, ale v polovině cesty se zastavil a ohlédl se. V koutě lodi, tam, kde byla zem nejstarší, viděl na vteřinu stín vysoké postavy, která na něj pokynula a pak zmizela v kamenných sloupcích.
Vyšel ven do mlhy, ale už nebyl stejným člověkem. Peníze byly pryč, pravděpodobně navždy ztraceny v hloubkách starého hřbitova nebo v tichu pod dlažbami. Jan však poprvé v životě pocítil, že je svobodný.
Dodnes se říká, že kdo vstoupí do tohoto chrámu s čistým srdcem, uslyší tlukot země, ale ten, kdo přichází s hříchy, pocítí chlad, který ho přiměje k pokání.