Příběh: Říční
„Kde jsi to schoval, ty blázne!“, zařval Mikuláš a prudce zatlačil mladého muže do vlhké zdi domu, který dnes známe jako číslo jedenáct. Prsty mu klouzaly po hrubém kameni, zatímco z blízké řeky stoupala hustá mlha, která chutnala po rybím šupinách a starém bahně. Mladý muž, který se jmenoval Jan, jen ztuhle hleděl před sebe. Jeho oči byly široce otevřené a zornice se zmenšily na malé tečky. V rukou svíral kus pergamentu, který nebyl z kůže žádného knowného zvířete; papír měl zvláštní perleťový odlesk a v šeru ulice, která tehdy sloužila jako hlavní cesta z města na jih, téměř světélkoval.
Kolem nich v tichu spaly domy, ale z blízka se ozýval rytmický zvuk vody narážející do břehů. Vzduch byl prosycen pachem prádla, které se sušilo v blízkosti kostela Jana Křtitele. Ten kostel, svalnatý a těžký svou románskou zástavou, stál nad nimi jako němý svědek, jehož stíny se v měsíčním světle natahovaly jako prsty draka přes celou ulici. Jan se pokusil promluvit, ale z hrdla mu vyšel jen chraplý zvuk, připomínající skřípání kovu o kámen.
Mikuláš, muž s tváří zjizvenou od starých bitev a očima plnými chamtivosti, mu pergament vytrhl z ruky. Jakmile se ho dotkl, oběma mužům projela tělem prudká křeč. Nebyl to chlad, ale zvláštní, mrazivý elektrický proud, který jim ztumlil prsty. Mikuláš se rozlehl a rozvinul list. Na něm nebyly písmena, jaká znali z knih v klášterech. Byly tam obrazce, které se hýbaly. Kroužky se otáčely, čáry se propojovaly a vytvářely mapu, která neodpovídala žádnému knownému městu. Byla to mapa Prahy, ale s ulicemi, které neexistovaly, a s budovami, které vypadaly, jako by byly stavěny z tekutého skla a světla.
„Co je to za čáry? Kde je poklad?“, vrčel Mikuláš a snažil se list rozluštit. Jan se konečně pohnul. Pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem ke kostelu Na Prádle. V ten moment se z hlubin země ozval hluboký, dunivý zvuk, jako by se pod ulicí probudilo obrovské zvíře. Země pod nohama obou mužů mírně zavibrovala a z prasklin v dlažbě začalo stoupat modravé světlo.
Jan otevřel ústa a poprvé promluvil hlasem, který nezníl jako jeho vlastní. Byl to sbor mnoha hlasů, mužských i ženských, mluvících v dokonalém souzvuku. „Tato cesta nevede ven z města, ale dovnitř do času. Kdo drží klíč, ten vidí vše, co bylo, a vše, co bude, ale zaplatí za to svou přítomností v tomto světě.“
Mikuláš zasmál se, ale byl to nervózní smích. Chtěl list přitisknout k hrudi, aby ho nikdo jiný neviděl, ale vteřinu poté se stalo něco, co popsal později jen jeden jediný svědek, který se schovával za rohem domu. Jan se nezačal hýbat, ale začal průsvitovat. Světlo z dlažby ho pohltilo, jako by se stal součástí samotného kamene. Jeho postava se rozplynula v mlze, zanechávši po sobě pouze vůni ozónu a starého papíru.
Mikuláš zůstal stát sám uprostřed prázdné ulice. V rukou držel pergament, který byl najednou úplně prázdný. Žádné mapy, žádné obrazky, jen čistý, bílý list. Zmatený a vyděšený se rozhlédl kolem sebe. Vše bylo stejné – stěny domů, silueta kostela, šum řeky. Jen Jan byl pryč. Bez stopy, bez jediného kroku, který by zanechal v blátě.
Mikuláš lístek v hněvu roztrhal a odhodil kousečky do řeky, ale zbytek svého života už nikdy neseznámil s klidem. Lidé v okolí říkali, že ho viděli každou noc chodit po této ulici, tlouct pěstmi do zdí domu číslo jedenáct a křičet do tmy, aby se Jan vrátil a řekl mu, kam ta mapa vedla.
Když dnes procházíte Říční ulicí, možná pocítíte ten zvláštní chlad, i když je léto. Možná uvidíte v odrazu oken litografické dílny tvář muže, který tam nepatří. Jan stále někde v těch zdech zůstal, uvězněn mezi dobami, a čeká na toho, kdo dokáže znovu přečíst mapu, která se nepsala inkostem, ale světlem.