Příběh: Kostel svatého Jakuba Většího (Červený Kostelec)
„Kde jsi to schoval, ty hříšníku! Kde jsou ty peníze?“
Matěj tasil šavli s takovou prudkostí, až kov zazvonil v tichu prázdného náměstí. Jeho zornice byly zúženy do štěrbin a dech mu v mrazivém vzduchu tvořil husté bílé mraky. Před ním, přitisknutý k chladnému pískovci širokého schodiště, křečovitě svíral svou hruď mladý Jan. Chlapec neměl zbraně, jen roztrhaný plášť a v očích hrůzu z člověka, který už dávno zapomněl, co znamená soucit.
Kolem nich se zvedaly nové zdi kostela svatého Jakuba, které ještě voněly čerstvou vápnou a vlhkou zemí. Stavba byla v plném proudu, lešení z hrubých kmenů obepínalo tělo chrámu jako dřevěná klec. Matěj, bývalý voják s jizvou přes levou líc, nehledal spásu, ale zlato, které Jan z nějaké toulavé truhly ukradl, nebo snad zachránil před lupiči.
„Prosím, pane Matěji, já je jen střežil pro siřity z vedlejšího údolí!“ zakřičel Jan a jeho hlas se zlomil.
Matěj se zasmál, byl to zvuk jako drcení kamenů. Uchopil chlapce za límec a s prudkým trhnutím ho vlekl vzhůru po schodech, přímo k hlavnímu vchodu, kde se nad nimi tyčilo bohatě zdobené průčelí. Vzduch byl prosycen pachem mokrého tmelu a vzdáleným zvukem kladiv, která v dálce opracovávala kamenné bloky.
Jan se snažil vytrhat, ale hrozba oceli u hrdla ho zastavila. Matěj ho srazil na kolena právě v momentě, kdy slunce klesalo za střechy domů a vrhalo dlouhé, krvavě červené stíny přes celé náměstí. V ten okamžik se stalo něco, co v žádné vojenské učebnici není popsáno.
Z hloubi nedostavěné lodi, kde ještě nebyla zavřená všechna okna, se ozval zvuk. Nebyl to zvon – ty většinou ještě mlčely nebo byly v přepravě – ale hluboký, vibrující tón, který rozvibroval samotné kameny pod jejich nohama. Byl to zvuk tak čistý a tak nečekaný, že Matěj na vteřinu ztuhl.
Vteřinu poté se z horního štítu, tam, kde se rýsovala socha svatého Jakuba, odrazil paprsek světla. Nebylo to obyčejné slunce. Byl to ostrý, zlatý hrot, který dopadl přesně na Janovu tvář a následně sklouzl dolů, aby osvítil jednu konkrétní dlaždici v zemi, kterou Matěj právě šlapal.
Matěj ztuhl. Pod jeho těžkou botou, v mezeře mezi novým kamenem a starým základem, zazářilo něco kovového. Pomalu se sklonil. V prachu a vápně ležela malá zlatá mince s vyraženým znakem, který neznal. Nebyla to mince z Janovy krádeže. Byla to věc stará, zžraná časem, ale přesto zářící neobyčejným jasem.
V ten moment Matěj pocítil, jak mu v hrudi něco praská. Nebyla to bolest, ale zvláštní, tíživá prázdnota, která ho náhle přepadla. Podíval se na vyděšeného chlapce a pak nahoru na kamenného svatého, který nad nimi bděl s výrazem, jenž se zdál v tu vteřinu změnit z přísného na soucitný.
„Odcházej,“ vydechl Matěj. Hlas měl najednou slabý, zbavený veškeré agresivity.
„Pane?“ vykoktal Jan.
„Říkal jsem, ať zmizíš! Běž k těm svým sirotkům a nikdy se sem nevracej!“
Matěj neviděl, jak Jan utíká. Díval se jen na tu jednu zlatou minci v dlani. Věděl, že ji tam nenachazel náhodou. Věděl, že v tom městě, kde se právě rodila nová barokní krása z trosek starého požáru, se setkal s něčím, co nelze vysvětlit logikou vojáka.
Zůstal tam stát dlouho, zatímco stíny kostela obepínaly jeho postavu. V rukou svíral kousek zlata, který mu nepatřil, a v srdci pocit, že právě ztratil svou nenávist, ale získal něco mnohem těžšího.
Kdo dnes stojí na těch schodech a pohlédne vzhůru k průčelí, možná pocítí ten samý zvláštní chlad v zátylců, který doprovází otázku, zda některé mince nepadají z nebe jen proto, aby nás zastavily před nejhorším činem v našem životě.