Příběh: kaple Panny Marie Pomocné u štol

Krvavý otisk dlaně na hrubém dřevě oltáře vypadal v šeru jako otevřená rána. Matěj stál v úzkém prostoru dřevěné kaple a v hloubce své pravé ruky svíral těžký kožený vak, ve kterém cvakaly zlaté hrounky. Ten zvuk, kdysi tak sladký, mu nyní v uších zněl jako údery kladiva do rakve. Za ním, v hlubokém tichu šumavských lesů, zůstaly štolní chodby, kde před hodinou zhasl život jeho nejlepšího přítele a společníka.

Matěj neplakal. Jeho dech byl krátký a prudký, v chladném vzduchu kaple vytvářel bílé obláčky páry. Prsty měl zalezené štěrkem a potem, a zpod nehtů mu vyvíral černý prach hlubin. Vzpomněl si na tvář Mikuláše, který zůstal uvězněný pod zřutými balvany, zatímco on, Matěj, se s tímto vakem v ruce vytrhl z hloubky ven, místo aby pomohl s vyprošťováním. Zlatá žíla, kterou našli, byla tak bohatá, že přišla rozum i mu.

„Odpusť mi,“ vydechl do prázdna, ale slova mu utekla z úst jako prázdné lusků.

V kapli páchlo po starém dřevě, vlhkosti a zbytcích včerejšího vosku. Matěj se podíval na obraz Panny Marie. Její oči, namalované jednoduchou rukou, se zdály sledovat každý jeho pohyb. V tu chvíli se v prostoru ozval zvuk, který nemohl být lidský. Nebyl to vítr v krokvách ani praskání dřeva. Byl to jemný, kovový zvon, jako když jedna zlatá mince dopadne o druhou, přestože Matěj stál nehybně.

Ruka s vakem mu začala znepřístupněně chvívat. Podíval se dolů a uviděl, že z koženého sáčku neuniká jen kov, ale proniká jím podivné, modravé světlo. Bylo tak intenzivní, že mu oslnilo zrak. Matěj instinktivně vak pustil. Ten dopadl na zem s těžkým žuchotem, ale místo zlatých mincí se z něj rozlil proud tekutého světla, který začal plýtvat po prázdnélavici kaple.

Světlo neplynulo náhodně. Vytvářelo cestu, úzký zářící pruh, který vedl přímo k východu, směrem k ústím štol, odkud přišel. Matěj ztuhl. Cítil, jak mu z hrdla stoupá žluč a v hrudi se utahují svaly. Ten zář byl neznámý, nadpozemský, a zároveň v něm cítil přítomnost někoho, kdo už neměl hmatatlné tělo.

„Mikuláši?“ zašeptal.

Vteřinu poté se v kapli rozlehlo ticho tak absolutní, až Matěj slyšel vlastní tlukot srdce. Světlo zrazu zhaslo a v prostoru zůstal jen pach ozónu a starého dřeva. Matěj se rozhlédl. Vak ležel na zemi otevřený. Všechno zlato, které z hlubin ukradl a za které zaplatil život svého druha, zmizelo. V koženém sáčku nezbylo nic než hromádka šedého, bezcenného prachu.

Matěj klesl na kolena. Nebyl to náhlý nával víry, ale hroutící se pocit vlastní malosti. Věděl, že už není bohatý, ale poprvé od té chvíle v štolnách přestal cítit tíhu v hrudníku. Vstal, nechal prázdný vak ležet a bez ohledu na všechno vyběhl zpět do lesa, k lidiem, kteří stále v hloubce hledali přeživšího.

Když se vracel k štolám, v dálce nad hory stoupala mlha a zakrývala stopy jeho hříchu, ale v paměti si uchoval ten jeden moment, kdy světlo v kapli mluvilo jazykem, kterému nerozumí rozum, ale rozumí mu svědomí.

Kdo dnes stojí u nově znovuzbudované kamenné kaple, možná pocítí ten zvláštní chlad, který nezávisí na počasí, a pocit, že někde v hloubce země stále čeká odpověď na otázku, kterou Matěj nikdy nedokončil.