Příběh: kostel Všech svatých v Uhříněvsi

Matějův prst se prohrábl v hrubém prachu, který se usadil na podlaze nedokončeného chrámu. V hloubce ticha, které v těchto stěnách neustále viselo, byl každý jeho pohyb příliš hlasitý. Cítil, jak mu v kapse těžká stříbrná lžička drhne o stehno a jak se mu hrdlem vrací hořký pach strachu. Chtěl ji jen prodat, vymazat dluhy, které ho dusily víc než tento neprostupný šero, ale teď, uprostřed monumentálních stínů budoucího chrámu, se mu zdálo, že i ty neobnálené pilíře ho sledují.

Vzduch byl těžký vůní čerstvého dubového dřeva a pachem vlhkého vápna. Stěny, které teprve v posledních letech zdvihaly ruce k nebi, byly pokryty bílou mlhou prachu. Matěj si otřel čelo špinavou dlaní a sledoval, jak se v neproniknutelných koutech tancují drobné částečky světla, které pronikaly skrze neuzavřené otvory v horních patrech. Nebyl to už jen stavěcí prostor; bylo to místo, kde se zdálo, že se samotná země snaží dotknout nebes.

Náhlý zvuk ho srazil k zemi. Nebyl to úděr kladiva ani skřípění vozů na cestě do Uhříněvese. Byl to zvon. Ten velký, starý, odlitý před více než dvěma sty lety, který měl v sobě sílu hřmění. Matěj ztuhl. Věděl, že nikdo věž nemá v tuto hodinu obsazeno. Zvonař byl v hospodě a kordy na táhlá lana byly volné. Přesto se pod jeho nohama rozlehlo dunění, které mu otřáslo v kostech a vyvolalo v hrudi nevolnost.

Zvon svatého Václava nezněl jako kov. Zněl jako hlas, který se probouzí z hlubokého spánku.

Matěj se pokusil vstát, ale nohy měl jako z olova. V tu chvíli se stalo něco, co jeho rozum odmítal přijmout. Světlo, které dopadalo na nedokončený hlavní oltář, se nezhroutilo do obyčejného sloupce slunečního svitu. Změnilo barvu. Nebylo to žluté jako slunce, ale mělo v sobě záblesky zlata a neviditelného tepla, které se šířilo po místnosti jako vlna po hladině jezera. Tento jas se neustále pohyboval, jako by hledal něco, co v prachu a stínech zůstalo zapomenuto.

Sledoval, jak ten neobvyklý jas dopadá přímo na nedokončené řezby, které v těchto dnech vytvářel mistr Ublacker. Postavy ctností, zatímco byly jen hrubým nástinem dřeva, se v tom světle zdály živé. Naděje, Láska, Víra a Síla – nebyly to jen kusy dubu, ale bytosti, které v tom záři dýchaly.

Matějovi sklouzla ruka z kolena a stříbrná lžička s tichým cinknutím dopadla na kamennou dlažbu. V tu vteřinu se mu zdálo, že hlas zvonu utichl přesně ve chvíli, kdy kov narazil o kámen. Ticho, které následovalo, nebylo prázdné. Bylo plné očekávání, jako by celý chrám, každá ta nová cihla a každá vyřezávaná postava, čekaly na jeho slovo.

Zvedl oči k nejvyšší části presbytáře, kde se v temnotě začínaly rýsovat první linie fresky. Cítil, jak se mu v očích třeští slzy, ale ne z bolesti. Byl to pocit, jako by ho někdo, kdo ho nezná, ale přesto ho vidí až do samotného nitra, právě teď, v tomto prachu a šeru, neúprosně soudil a zároveň mu nabídl odpuštění.

Když se druhý den ráno na stavbu vrátil, místo lžičky našel jen čistý kus dřeva. Nikdo se na něj neptal, nikdo nic nehlásil. Ale když se dnes člověk postaví v tomto prostoru a nasleduje pohledem směr k oltáři, může mít pocit, že ten neviditelný záblesk světla stále čeká na někoho, kdo se odváží přijít s čistým srdcem.