Příběh: Hořín
„Nikdy tě nenechám odejít do té kaple jako cizinku, Ludmilo!“
Karel přitiskl ruku k jejímu zápěstí tak pevně, až mu v prstech zbělelly klouby. Stáli v chladném stínu diagonálního koridoru, kde vzduch voněl vlhkým vápencem a čerstvým nátěrem. Ludmila z Černína se pokusila vytrhnout, ale její hedvábné šaty s širokou sukní se zapletly do zdobného ořezu stěny. Její dech byl krátký a rychlý, v očích jí plály slzy, které však nenechala stekat po tváři.
„Pusť mě, Karle. Podívej se na sebe. Tvé ruce mají mozoly od pluhu a tvé boty jsou z hrubé kůže. Já mám na sobě perly, které stojí víc než celá tvá vesnice,“ zašeptala, přestože se její hlas třásl.
Karel, syn místního lesníka, který znal každou cestu v okolním parku, se k ní naklonil. Cítila na své tváři teplo jeho dechu a pach borovicového jehličí, který ho provázěl celý život. V tomtěj chvíli byl pro ni jediným skutečným světem, zatímco vše kolem nich – ty zlaté římské sloupy, štukové zdobení a přísná symetrie budov – bylo jen gildedou klecí.
„Kníže August Antonín tě nevidí. Vidí jen tvé jmění a tvé jméno,“ sykl Karel a přitáhl si ji blíž, až se jejich čela spojila. „Pojď se mnou. Teď. Než zazní zvony a než řekneš to jedno slovo, které nás navždy rozdělí.“
Ludmila pohlédla směrem k kapli svatého Jana Nepomuckého. Zpoza tlustých zdí už bylo slyšet tiché mumlání kněze a šustění šatů hostů. Věděla, že její otec a rodová čest jsou vázány na tento sňatek. Byla to smlouva zapsaná v pergamenech, ne v srdci. Její prsty se křečovitě sevřely v krajkové kapesní šátku, kterou drhla tak silně, až se látka začala trhat.
„Kdybych šla s tebou, stala bych se prachem,“ řekla tiše. „Zničil bys tvůj život, protože by tě lovili jako zvěř v těchtoz parkech.“
Karel pustil její zápěstí, ale místo toho ji vzal za ruku a políbil její prsty. Polibek byl pomalý, téměř bolestivý. Ludmila zavřela oči a na okamžik zapomněla na knížete, na korunu a na povinnost. Slyšela jen tlukot svého srdce a vzdálený zvuk fontány v zahradě, která rytmicky přelévala vodu do mramorové nádoby.
„Potěš se, že v tomhle domě bude každý kámen vědět, že jsi mě milovala,“ odpověřel Karel a jeho hlas zněl jako rozbité sklo.
V tu chvíli se na konci chodby objevila postava komorníka. „Pane kníže čeká, paní Ludmilo. Čas vypršel.“
Ludmila se odtrhla. Její pohyby byly teď mechanické. Narovnala si závoj a s posledním, zoufalým pohledem do Karlových očí vykročila směrem k oltáři. Karel zůstal stát v šeru koridoru, nehybný jako jedna z těch mramorových soch, které zdobily dům. Sledoval, jak zmizela za těžkými dveřmi kaple, kde se krátce poté ozval zvon.
Karel neodpocházel hned. Zůstal v tomtěj chodbě, dokud mu z uší nezaznělo ticho, které bylo hloubější než jakýkoliv křik. Předtím, než definitivně opustil zámecký areál, vyškrábal do jedné z kamenných stěn v koutě, kde ho nikdo neviděl, malý znak – zkřížené větve borovice a lilii.
Když se roky později lidé vraceli do kamenných pokojů, aby obdivovali rokokové zdobení a barvy, málokdo si všiml malé rýhy v kameni v hlubokém koutě chodby. Ludmila s kníže Augustem žili v přepychu, ale říkalo se, že paní z Lobkovic často trávila celé hodiny jen taktílem přejíždějíc stěny koridorů, jako by hledala cestu zpět do okamžiku, kdy byla jen dívkou v objetí lesníka.
Kdo dnes projde tichými chodbami hořínského zámku, může pocítit zvláštní chlad, který nepochází z tlustých zdí, ale z nedokončeného slibu, jenž stáletá hledá svou polovinu.