Příběh: Zlatá stoka
„KopHãy hlouběji, ty lenochu, nebo ti zbytek mzdy vyplatím v ranách!“ zařval stavitel Štěpánek a jeho hlas se rozlehlo údolím, kde právě začínali hýbat prvními tunami hlíny.
Mikuláš se s potí v očích a dlaněmi rozstřepenými od tvrdé práce zastavil. V dlaních svíral těžké rýtlo, kterým právě rozrazil něco, co neznělo jako kámen ani kořen. Byl rok tisíc pětistov osm a v blátě u Veselí nad Lužnicí se zrodilo dílo, které mělo vodu ukrotit a vést ji přes pole i lesy k rybníkům. Mikuláš však v ten moment neviděl ani plán líného toku, ani budoucí bohatství z ryb. Viděl jen stříbrný odlesk něčeho, co vykouklo z mokré země.
Když to vytáhl, zmlklo vše. Zvuk lop, nadávání dozorců i šumění blízké řeky utichly. V hloubi blátivé rýhy ležela mince, ale ne byla z žádného známého kovu. Byla studená jako led v lednovou noc, přestože slunce pálilo do krkých. Na její ploše nebyl žádný král ani znak, jen jemně vyryté linie, které přesně kopírovaly cestu, kudy měla Zlatá stoka tédoby proudit – i ty části, které Štěpánek v pláních teprve rýsoval a které nikdo jiný ještě neviděl.
„Kde jsi to našel?“ vydechl Štěpánek a rázem z něj zmizel hněv.
Mikuláš mlčel. Jen cítil, jak mu z prstů vyzařuje zvláštní chlad, který mu stoupal po paži až k rameni. Vzduch kolem nich náhle zapachal po staré vodě a rákrosí, přestože stáli na suchém vyvýšeném místě.
Stavitel mince uchvátil a přiložil si ji k oku. V tu chvíli se jeho tvář zkroutila v úžasu i hrůze. Štěpánek začal mluvit, ale slova mu utíkala. Pouze šeptal o tom, že vidí vodu, která teče pozpátku, a o lidech, kteří budou chodit po těchto cestách za stovky let, oděni v plátnech, která neznají tkalce.
Po celý zbytek stavby se Štěpánek změnil. Přestal být jen chladným vypočítavačem spádů a výšek. Někdy v noci stával u hrdla stoky a mluvil k vodě, jako by mu odpovídala. Mikuláš ho sledoval z dálky. Viděl, jak stavitel v noci prochází břehem a v ruce svírá tu stříbrnou minci, která v temnotě slabě žhnula modravým světlem.
Jednoho večera, krátce předtím, než se první voda roztekla do nově vyrytého koryta, došlo k něčemu, co v kronikách nezůstalo zapsáno. Mikuláš našel Štěpánka stát u jednoho z křížení stok. Stavitel se neotočil, jen ukázal prstem na hladinu. Voda v kanálu se náhle zastavila. Úplně. Přestože byl spád sice malý, voda by měla proudit. Místo toho však stála jako zrcadlo, hladká a nehybná, přestože kolem ní foukal prudký vítr.
„Ona už ví, kudy má jít,“ řekl Štěpánek tichým, prázdným hlasem. „Voda nepamatuje jen minulost, ale i to, co přijde. Tato stoka není jen pro ryby, Mikuláši. Je to nit, která váže čas.“
Vteřinu poté se ozval prudký praskot, jako by se rozlomil obrovský dub. Voda s hrozivou silou vybuchla vpřed, s takovou vervou, že oba muže srazila do bláta. Když se Mikuláš zvedl a otřepal z šatů bahno, Štěpánek byl pryč. Nebylo po něm stopy. Jen tam, kde předtím stál, ležela v mokré trávě ta stříbrná mince.
Mikuláš ji zvedl, ale byla už teplá. A prázdná. Všechny ty jemné linie, které znázorňovaly průběh stoky, zmizely. Mince byla nyní hladkým kouskem kovu bez jediné rýhy.
Od té doby se říká, že kdo v tichých hodinách u Zlaté stoky stojí a pozorně naslouchá, neslyší jen bublání vody. Slyší šepot muže, který věděl o každém ohybu toku dříve, než byl vykopán. Někteří tvrdí, že Štěpánek neodšel, ale že se stal součástí samotného proudu, aby do konce věků dohlížel na to, zda voda teče přesně tak, jak ji kdysi na stříbrném kousku kovu viděl.
Kdo jednou v hloubce stoky spatří stříbrný odlesk, který nepatří rybě, ten už nikdy neodejde z tohoto místa s klidným srdcem.