Příběh: kostel Nejsvětější Trojice (Štikov)
Kovová rukojeť nože pálila do dlaně, zatímco Jan Groh stál v prachu cesty a hleděl na vysokou věž, která rozrážela oblohu nad Štikovem. V kapse měl dopis, který mu znemožňoval spát, a v srdci hněv, jenž mu hnal krev do spánků. Všechno, co zbudoval, všechno, co mu zbylo po otci, bylo nyní v ohrožení kvůli jedné jediné chybě v účtech, kterou nemohl napravit. Svět se mu zdál být jen hromadou šedých kamenů a lží.
Kroky ho vedly k pískovcovým zdům, které v onom roce 1883 ještě voněly čerstvým tesařstvím a vápnem. Jan nehledal útěchu, hledal konec. Zastavil se před vchodem a ztuhl. Všiml si něčeho, co ho v jeho zmatku zastavilo. Vstupní brána směřovala k severovýchodu, ale oltář, tam hluboko uvnitř, byl obrácen jinudy, k jihozápadu. Proč? Proč tento dům boží stojí proti všem pravidlům světa?
Vstoupil dovnitř. Chlad pískovcových kvádrů okamžitě pohltil horko léta. V sále nebyl nikdo, jen ticho tak hluboké, že Jan slyšel vlastní zrychlený dech. Vzduch voněl po novém dřevě a lněném plátně. Postavil se doprostřed lodi a pohlédl na obrazy křížové cesty. Barvy byly syté, téměř živé, jako by malíř Mühla do nich vložil vlastní krev. Jan cítil, jak mu třesou se ruce. Nož v kapse byl těžký, připomínal ho svou přítomností každým pohybem.
Když se opřel o jednu z neogotických lavic, zaslechl zvuk. Nebyl to hlas, spíše hluboký, vzdálený tón, který se rozlil prostorem. Nebyly to varhany, ty ještě v té době v kostele nezněly, byl to zvuk, který vycházel ze samých základů země. Jan zavřel oči a vteřinu poté pocítil na tváři prudký závan tepla, jako by ho někdo polštil horkým dýchotem.
Otevřel oči a uviděl světlo. Nebylo to slunce, které pronikalo úzkými okny, ale jasný, bílý paprsek, který dopadal přesně na místo, kde stál oltář. V tom světle spatřil postavu. Nebyl to svatý ani duch, ale starý muž s tváří vrásčitou jako kůra starého dubu, který na něj díval s klidem, jaký Jan nepamatoval z celého svého života. Muž nemluvil, jen pomalu ukázal rukou směrem k východu, tam, kde se kostel paradoxně neorientoval.
Jan pocítil, jak mu z hrdla uniká tichý vzlyk. V tom okamžiku mu do mysli vpadla vzpomínka na slova starého rychtáře Wagnera, který kdysi mluvil o naději i v nejtemnějším zmaru. Ten muž v záři nebyl někdo cizí; byla to připomínka všeho, co v sobě Jan ztratil. Noží v kapse najednou ztěžkl takovým hnusným pocitem, že ho okamžitě vytrhl a vrhl jím proti zdi. Kov cinknul o kámen a s duněním dopadl na dlažbu.
Když Jan znovu pohlédl k oltáři, paprsek světla zmizel. Byla tam jen tichá prostor s novogotickými zdobením a prach tančící v polostínu. Zůstal tam stát dlouho, v naprostém tichu, a poprvé po letech cítil, že jeho ramena nejsou tak těžká. Nevěděl, zda viděl zázrak, nebo zda mu zmar zprostředkoval vizi, kterou potřeboval, aby přežil.
Vyšel ven do slunce a pohlédl nahoru na kříž, který vyzdvihl na věži jeho vlastní rod. Uvědomil si, že tento kostel je jako on sám — stojí proti proudu, obrácený proti světu, a přesto pevně zakořeněný v zemi.
Kdo dnes vstoupí do tohoto ticha, možná nenajde žádné světlo, ale mnozí přiznávají, že právě zde, v tomto obráceném prostoru, najdou odpovědi na otázky, které se nedají vyslovit nahlas.