Příběh: kaple Panny Marie (Kunčice nad Labem)

Bylo to v pondělí ráno, kdy Václav zjistil, že jeho svět padl do temnoty. Představa, že by se mu naskytla taková možnost, byla daleko od mysli – ale tu byla: vina za smrt chlapce z jeho hospody stále ho trestala ve snu i bděním. Jakmile se objevily první paprsky slunce za červenými svahy Kunčic, Václav si opatrně překročil hráz u potoka a jemným krokem vstoupil na pokraji kaple Panny Marie.

Chlad rána zasunul do jeho duše pocit úlevy. Ocelové stíny, které se bály osvětlit svátem, ještě neprošly po jejím modré barvě, a na zemi visela vůně vlhké trávy a listí. Když otevřel dveře kaple, náhle se ocitl uvnitř obrovského klidu.

Vnitřek kaple byl malý, ale úchvatný; zde se setkaly bledě modrá a sluneční světla, která přecházela skrze portholeové okna. Václav si povšiml, jak si paprsky vytvořily vzor na stropě podpíraném pilastry – elegantní tance zlatých teček a temných černých polí.

Václav se přibližoval k oltáři, když ho zachytil hlas. Nebylo to duchovní kněze, nebo ani nějakého zpěváka – byl to jen hlas. Síla a tajemství, které překonalo všechno okolí. "Václave," volal ten hlas. "Nechcete-li být osamoceni, nezavírejte se do svých vin."

Václav se podíval kolem sebe, ale nikdo tam nebyl – jen on a ticho kaple. Na okamžik zůstal jako lepený na místě, osvobozen od váhání a pochybností. Pak začal mluvit, hlasem polovičního smutku, poloviční naděje: "Přiznávám svou vinu, ale neznám cestu k odpustení."

Na jeho slova nepřišel žádný zvukový odraz. Přesto si Václav všiml náhlého tepla, které mu přitisklo kalhoty kolem kolen a jakoby ho ujalo za srdce. Bylo to jako pokleknutí světla, které se nevysvětlitelně zvedlo v jeho nitru.

V té chvíli se Václavovi zdálo, že mu svět vstoupil znovu do duše a našel místo – v klidné hlubině ducha, kterou považoval za vyčerpanou. I když si nebyl jistý pramenem té neslyšené odpovědi, pocit byl přítomný a jasný: zde našel Václav útěchu.

Když se rozevřely dveře a ven dovnitř proplivlo sluneční světlo, nepochybně jako odpověď nebo svolení, Václav si ujistil: "Moje cesta není hotová, ale vím, že jsem se zmírnil."

A když odešel z kostela, věděl, že to bylo něco, co se nestalo jen kvůli náhodě. Lidé do kaple Panny Marie navštěvují dodnes – a někteří z nich přicházejí znovu, s nadějí, že najdou v tajemstvích, která k nim mluví, odpověď na své otázky.