Příběh: Tyršovy sady (Horka-Domky)
„Kde jsi schoval ty mince, ty prolhaný pse!“ řval Mikuláš a tasil krátký meč, jehož čepel v šeru leskla jako zrcadlo.
Jeho soupeř, hubený muž s jménem Vít, jen ztuhle stál v hlubokém blátě Wolfova pole. Vzduch kolem nich byl těžký a vlhký, cítit bylo hnilobu starého listoví a pronikavý chlad, který stoupal z hlubokého žlebu rozstahujícího se hned vedle nich. Vít se nepohyboval, jen zíral do prázdna, přestože Mikuláš stál jen pět kroků od něj a dýchal mu do tváře s hněvem, který by mohl zapálit celou vysočinu.
Mikuláš vykročil vpřed a sevřel Víta za límec hrubé plátnové košile. Vít však stále nemluvil. Jeho oči byly otevřené dokořán, ale zdálo se, že nevidí ani meč, ani svého mučitele. Díval se někam hlouběji, do země pod nohama, tam, kde se kopce svažovaly směrem k městu.
„Mluv, nebo ti vypálím jazyk!“ zasyčel Mikuláš a přitlačil ostří k hrdlu soupeře.
V tom okamžiku se stalo něco, co Mikulášovi vyrazilo dech. Ze žlebu, z té hluboké rýhy v zemi, která oddělovala pole od zbyteku světa, se ozval zvuk. Nebyl to křik ani šum větru. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu a vytrvale klepe kladivem do masivního železa. Zvuk byl tichý, ale v mrtvém tichu kopce zněl jako hrom.
Mikuláš povolil sevření. Oba muži ztuhli a nasvábili uši. Klepání přišlo z místa, kde byla země nejvíce svažovitá, z místa, které později lidé nazvali Knejzlíkovým žlebem. Zvuk přestal být jedním tónem. Proměnil se v melodii, která byla příliš složitá na to, aby ji tvořil člověk, a příliš těžká na to, aby to byl vítr.
„Slyšíš to?“ vydechl Mikuláš, a jeho hněv vystřídal neznámý strach.
Vít konečně zamrkal. Pomalu otočil hlavu k žlebu a na jeho tváři se objevil úsměv, který nebyl lidský. Byl to úsměv někoho, kdo zná tajemství, které ostatním zničí rozum.
„To není zlato, které hledáš, Mikuláši,“ zašeptal Vít hlasem, který zněl, jako by v něm křupaly kameny. „To je srdce tohoto kopce. Ono volá ty, kteří jsou dost hladoví, aby zapomněli na svou duši.“
Mikuláš syčivě vydechl a prudce strčil Víta do bláta. Rozběhl se k okraji srázu, hnal se tam, kde zvuk klepání přál nejsilněji. Chtěl najít zdroj onoho hluku, chtěl vědět, zda v hloubce žlebu skutečně leží poklad, nebo něco mnohem cennějšího. Když však dosáhl okraje a vyhlédl dolů do temnoty, zvuk náhle utichl.
Vteřinu poté se země pod ním zachvěla. Nebylo to zemětřesení, ale spíše hluboký, pomalý nádech, jako by celý kopec pod ním byl jedním obrovským, spícím zvířetem. Mikuláš pocítil, jak mu z uší vytekla tenká proud s krve. Vzduch kolem něj náhle ztěžkl a začal vonět po starém železe a mokrém kameni, přestože v okolí nebyl žádný kovárna ani studna.
Když se otočil zpět k Vítovi, aby ho znovu chytil, pole bylo prázdné. Vít zmizel. Zůstala jen hluboká stopa v blátě a jedna jednorázová mince, která ležela přesně v místě, kde před chvílí stál. Mince nebyla ze zlata ani ze stříbra. Byla z černého kovu, který nepohlcoval světlo, ale zdál se ho aktivně vyhánět.
Mikuláš mince zvedl. V momentě, kdy se kov dotkl jeho kůže, znovu uslyšel to klepání. Tentokrát však neznělo ze žlebu. Znělo to zevnitř jeho vlastní hrudi, přesně v rytmu jeho srdce.
Od toho dne Mikuláš nikdy neopustil tento svalnatý kopec. Lidé v Třebíči vyprávěli o šíleném muži, který trávil dny i noci tím, že hrabal hlínu v srázech Wolfova pole a mluvil k zemi, jako by v ní byl schován jeho nejmilší přítel. Nikdy nikoho nenalezl a nikdy nikoho nenašel.
Dnes jsou zde sady, kde lidé procházejí v klidu a obdivují zeleň. Ale pokud se zastavíte v místě, kde se kopec prudce svažuje a zavřete oči, možná uslyšíte ten stejný kovový rytmus, který kdysi svedl dva muže k šílenství. Ten zvuk stále čeká na někoho, kdo bude mít odvahu zrudět v jeho rytmu.