Příběh: kostel Nalezení svatého Kříže (Předměstí)
„Vrať ty peníze, ty zloději, nebo přísahám, že vás všechny nechám viset v koutě!“ Jan z Třebové vrazil pěstí do těžkého dřeva portálu, až se mu otřásla celá ruka. V dlaních svíral prázdný kožený vak, který měl být plný zlatých mincí z obchodního domu v Olomouci. Dech měl roztřesený a v hrdle ho pálilo jako z ohně. Vokový prach z cesty mu zasahoval do očí a kůže na tvářích mu žehla chladný vítr, který v tomto roce 1603 přilétal z hřbitovních polí.
Kolem něj se zvedala nová zeď z kamene a vápna, která ještě voněla čerstvou stavbou. Andreas Balzer, stavitel z Nisy, na něj jen znechucen pohlédl z výšky svého lešení, ale Jan ho nevnímal. V jeho hlavě hřmělo. Ztratil všechno. Nejen zlato, ale i čest svého jména. Uprchl z města v noci, hnaný strachem z dluhů a vlastních lží, a teď stál před branami chrámu, který měl být útočištěm, ale stal se svědkem jeho pádu.
Jan vrazil do dveří znovu a v náhlém záchvatu zoufalství se svalil na kolena. Tvrdý kámen pod ním byl ledový. Vzhlédl na erbovní desku nad vstupem, kde Ladislav Velen ze Žerotína a jeho Bohunka hleděli dolů s kamenným klidem. Jan se rozplakal, ale ne byl to pláč smutku. Byl to hněv na svět, na Boha i na sebe sama. Chtěl vykřičet, že v tomto světě vítězí jen ti, kteří jsou schopni ostatní okrást, a že modlitby jsou jen prázdným zvukem v zataveném prostoru.
Vstoupil dovnitř. Vzduch byl těžký, prosycený vůní čerstvého tmelu a vlhkého kamene. V prostoru trojlodní stavby panovalo ticho, které až bolestně tlačilo na uši. Jan kráčel po podlaze, která byla v té době ještě neukrytá, tvořená syrovými deskami, pod kterými už od dávných časů spali mrtví. Cítil, jak se mu pod botami vlní chlad z hlubin země.
Zastavil se uprostřed lodi. V tom okamžiku se stalo něco, co nedávalo smysl. Slunce, které právě proniklo skrze jedno z hrotitých okénka v západní stěně, dopadlo přesně na prázdné místo v prostoru, kde měl být oltář. Světlo nebylo bílé, ale mělo barvu tekutého zlata. Jan ztuhl. V tom paprsku světla uviděl prachové zrnka tančit v rytmu, který připomínal šepot.
„Kde jsi to schoval?“ vyjekl do prázdna.
Najednou zaslechl zvuk. Nebyl to hlas, ale tiché, rytmické klepání. Přišlo z prostoru kruchtu, kde v šeru stály malované obrazy utrpení. Jan se otočil a uviděl postavu. Byl to starý muž v špinavém plášti, který v rukou držel malý dřevěný kříž. Muž na něj nepohlédl, jen pomalu kříž přiložil k jedné z kamenných desek v podlaze.
Jan k němu přistoupil, hnán instinktem. Když byl blízko, starý muž kříž pustil. Předmět dopadl na zem s dutým zvukem, jako by pod ním nebyl jen kámen, ale hluboká propast. Vteřinu poté, co kříž dopadl, Jan pocítil prudký náraz v hrudi. Nebyl to fyzický úděr, ale pocit, jako by mu někdo rukou vytrhl srdce z prsou a znovu ho tam vrátil, tentokrát čistší.
„Hledej v hloubce, ne v kapse,“ řekl muž hlasem, který zněl jako drcení štěrku.
Než Jan stihl odpovědět, muž zmizel v šeru vedle schodů mrtvých. Jan zůstal stát sám. Podíval se na své ruce, které se přestaly třást. V tu chvíli si uvědomil, že už nechce to zlato zpět. Chtěl jen vědět, kdo byl ten muž a proč věděl o jeho hříchu.
Vyšel z kostela pomalu, s hlavou skloněnou. Když se však znovu ohlédl na budovu, uviděl, jak se v západním světle zaleskl portál. Jan věděl, že z tohoto místa už neodchází jako ten samý člověk, ale odpověď na otázku, co se stalo v tichu lodi, zůstala zamčená v kamenech.
Kdo dnes přejde přes práh tohoto chrámu a pocítí pod nohama chlad starých náhrobků, možná uslyší i on ten tichý dopad dřevěného kříže o zem.