Příběh: Kostel svaté Máří Magdalény (Praha)

„Tady to končí, zbraně dolů a peníze na oltář!“ vykřikl Matěj a jeho hlas se rozbil o vysoké stěny chrámu jako kámen o mramor. V rukou svíral těžký železný nůž, kterým v šíru svých očí hrozil svým společníkům. Vzduch v prostoru svaté Máří Magdalény byl hustý, nasycený vůní starého tมะla a studeným pachem vlhkého kamene, který stoupal z hlubokých krypt pod jejich nohama.

Matěj se díval na zlatavé odlesky barokních ornamentů, které v šeru jen tak blikaly. V kapse měl zlodějský vrzot cizích šperků, které před hodinou vytrhl z krku bohaté šlechtičny v úzké uličce Malé Strany. Teď však stál v centru tohoto monumentálního prostoru a v hrudi mu bušilo srdce jako uvězněný pták. Věděl, že ho hledají. Věděl, že každá vteřina v tomto tichu je jako smyčka, která se mu utahuje kolem hrdla.

„Ustupte, nebo vás rozsekám,“ zasyčel, ale jeho hlas zněl slabě.

Zastavil se přesně nad místem, kde v podlaze spočívali stavitelé tohoto domu, mužové, kteří do kamene vytesali věčnost. Matěj k nim neměl úctu, hledal jen úkryt a cestu ven z města. Vtom se stalo něco, co mu zastavilo dech. Z horní části kupole, odkud sálala v mutually tichu modrá výše, dopadl jediný, ostrý paprsek světla. Nebylo to obyčejné slunce; byl to sloup čistého, bílého jasu, který dopadl přesně na jeho levou ruku, v níž svíral ukradené perly.

Matěj chtěl ruku stáhnout, schovat kořist do pláště, ale prsty měl ztuhlé. V tom světle se perly začaly chvílat jinak. Už to nebyl jen drahý kov a kámen, ale něco, co pálilo jako žhavý uhlík. Najednou v tichu kostela uslyšel zvuk. Nebyl to křik stráží ani kroky pronásledovatů. Byl to šepot. Tisíce hlasů, které nezněly jako lidské, ale jako vzdálený rezonancí varhaní, které neznělo z žádného nástroje.

Hlasy neříkaly slova, ale přenášely obrazy. Matěj viděl tváře lidí, kterým vzal, viděl strach v očích těch, které zradil, a najednou pocítil tíhu každého svého kroku, jako by mu na ramena sedly všechny kameny tohoto chrámu. Klesl na kolena. Železný nůž mu vypadl z ruky a s kovovým cinkotem dopadl na dlažbu.

„Co to je za ďábelské kouzlo!“ vykřikl a zakryl si oči dlaněmi.

Když je znovu otevřel, světlo bylo pryč. V kostele panovalo hrobové ticho. Matěj však nebyl stejný muž. Díval se na perly v dlani a viděl v nich jen špínu a prach. Bez jediného slova vstal, kráčel k hlavnímu oltáři a s třesoucí se rukou položil kořist na chladný kámen. Nebyla to víra, co ho k tomu přiměla, ale děsivý pocit, že v tomto místě není sám a že ho pozorují oči, které vidí až do hloubky jeho hříšné duše.

Když vyprchal ven do úzkých uliček Prahy, cítil na kůži zvláštní chlad, který ho neopustil ani v teple letního dne. Vzal rozhodnutí, které mu změnilo život, a z města zmizel, aby už nikdy nevrátil jako zloděj.

Dnes už v budově nezůstal ani jeden oltář, ani jedna svíce, která by osvětlovala hříšníky. Zůstaly jen stěny, které památují tisíce takových okamžiků. Kdo dnes vstoupí pod onu kupoli, možná neuslyší šepot, ale někteří přiznávají, že v určitém bodě prostoru cítí zvláštní tlak v hrudi, jako by je někdo táhl k pokání.

Kdo ví, zda v podlaze, kde kdysi spali architekti a sochaři, stále dřímá síla, která dokáže zlomit i ty nejtvrdší zlodějské srdce.