Příběh: Kostel svatého Václava v Mikulově
„Odpusť mi, nebo mě zničíš,“ vyštěkl Jan Matěj do prázdné prostorny, zatímco mu v dlaních třeštily stolené mince, které tam nepatřily. Stál v hlubokém stínu hlavní lodi, kde se chlad kamenné podlahy prožíral skrz jeho kožené boty až k prstům. Vzduch v něm voněl po starém dřevě, včelím voskem a něčem, co připomínalo vlhkou hlínu z hlubokých sklepů.
Jan Matěj nebyl zvyklý prosit. Jako správce panství měl pod rukama lidi i majetek, ale nyní, v onom tichu klasicistického chrámu, se cítil jako malý hmyz pod obrovským mramorovým plátnem. Podíval se nahoru na obraz svatého Václava. Polychromní barvy na plátně v něm v tu chvíli nebyly jen ozdobou, ale přísným soudcem. Každý tah štětce mu připomínal lži, které vyprávěl svým nadřazeným, a peníze, které si zrobil z cizí biedy.
Kroky v dálce, tiché švihání roucha o dlažbu. Jan Matěj ztuhl. Rychle schoval mince do kapsy kabátu a ustoupil k jedné z bočních kaplí. Chtěl zmizet, stát se součástí zdiva, které přežilo požáry i husitské meče. V tichu kostela se rozlehl zvuk, který nebyl lidský. Byl to hluboký, vibrující tón, jako by samotná země pod ním začala zpívat.
Zatímco se snažil zachovat klid, jeho pohled dopadl na dřevěnou sochu Černé Madony. Její tvář byla v polostínu, ale Jan Matějovi přišlo, že se její oči pohnuly. Nebyl to pohyb svalu, ale změna světla, která mu vtáhla dech do plic. V tu chvíli se z hloubky pod ním, z temnot Lobkovické krypty, ozvalo tiché, rytmické klepání. Tři údery. Přesně tři.
Ztuhl. To klepání znělo, jako by někdo zpod země chtěl upozornit na to, co skrývá v kapse.
„Neexistuje hřích, kterou by tma neuviděla,“ ozval se za ním hlas.
Jan Matěj se prudce otočil. Stál tam starý muž s tváří vrásčitou jako kůra starého dubu, v jednoduchém černém oděvu. Neměl v ruce žádnou knihu, jen malý mosazný klíč, který v prstechtočivě otáčel. Muž se na něj nedíval s hněvem, ale s takovým porozuměním, že Jan Matěj pocítil, jak mu v hrdle stojí žumpa.
„Kdo jste?“ vyhrkl Jan Matěj a jeho hlas zněl v rozlehlém prostoru slabě a vratně.
Starý muž neodepovídal. Jen pomalu ukázal prstem směrem k hlavnímu oltáři a poté k podlaze, kde se skrývaly hrobky dávných šlechticů. „Země v Mikulově má dlouhou paměť, pane správce. Pamatují věci, které jsou dávno zapomenut až v archivech, ale ne zde, v hloubce, kde spí ticho.“
Jan Matěj pocítil náhlý, prudký závan chladu, i když v kostele nepráznily žádné okna. Bylo to, jako by ho někdo políbil ledovou dlaní do šíje. V panice sáhl do kapsy po mincích, ale prsty nahmataly něco jiného. Místo kovových disků tam cítil jen hrubý, vlhký písek a kousek starého, rozpadlého plátna.
Vymáčkl obsah kapsy na dlažbu. S hlučným žuchotem se na čistý kámen sypal černý prach a zbytek hnilobného hadru. Peníze byly pryč. Zmizely v okamžiku, kdy se na něj podíval ten starý muž.
Jan Matěj vzhlédl, aby se zeptal, kde jsou jeho mince, ale prostor kolem něj byl prázdný. Byla tam jen tichá echo jeho vlastního dechu a vůně vyhaslých svic. V kostele nebyl nikdo. Jen on a tiché, neviditelné přítomnosti, které v hloubce krypty stále hlídají svou spravedlnost.
Vyběhl z kostela ven na slunce, ale v uších mu stále znělo to rytmické klepání ze spodních pater. Zůstal v něm pocit, že něco z něj zmizelo a něco jiného, mnohem těžšího, v něm zůstalo.
Kdo dnes vstupuje do tohoto chrámu, možná pocítí ten samý chlad v zátylku, když se zastaví u Černé Madony a zapomene na čas.