Příběh: Kostel svatých Šimona a Judy (Hradiště)

Krvavé prsty se třesly, když Mikuláš z Přimdy přitiskl studený kámen portálu k čelu. Vzduch v něm ztuhl, přestože venku v údolí Ohře pálilo slunce. V uších mu stále zněly křiky z hádky o práva na tento chrám, hrozby šlechticů a šustění pergamenů, které měly rozhodnout, komu patří duše zdejších lidí. On však v tu chvíli nehledal moc ani uznání. Hledal cestu ven z vlastního zoufalství.

Vstoupil do ticha lodi, kde se prach tančil v úzkých svazcích světla. Vůně starého dřeva a vlhkého kamene ho obklopila jako těžký plášť. Mikuláš se zastavil uprostřed prostor, kde se nad ním klenuly žebrované stropy, připomínající prsty obra, který se snaží podpřít nebe, aby nespadlo na hříšníky. Jeho boty tichounce klapaly o dlažbu, zatímco v duchu přehrával každé slovo, které v hněvu vykřikl svým protivníkům.

Klesl na kolena u kamenného oltáře. Studivost podlahy mu pronikla až do kostí, ale on ji vítal. Byl to jediny způsob, jak utišit žár v hrudi. V tu chvíli se zdálo, že stěny kostela v Hradišti nejsou jen z kamene a malty, ale že v nich jsou vytesány všechny tajnosti, které lidé do tohoto místa přinesli.

Zatímco se snažil najít slova pro modlitbu, kterou nikdy v životě neřekl, zaslechl zvláštní zvuk. Nebylo to ticho, které obvykle vládne svatým prostorám. Byl to tichý, rytmický zvuk, jako by někde v hloubi zdi tlouklo obrovské srdce. Mikuláš ztuhl. Pomalu se otočil k severní zdi presbytáře, kde se do klenby opíraly kamenné konzoly. Jedna z nich měla podobu lidské tváře, jejíž rysy byly vyhlazeny časem a prachem, ale přesto z ní vyzařoval zvláštní klid.

Vtom se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z okna presbytáře dopadl paprsek světla přesně na tvář kamenné postavy a v ten moment se zdálo, že socha otevřela oči. Nebyl to pohyb masa, ale hra stínů a jasu, která však v Mikulášově mysli zazněla jako hřmot. V hlavě mu zazněl hlas, který neznělo jako lidská řeč, ale jako šum řeky Ohře stékající hluboko pod nimi. Hlas mu neřekl, co má dělat, ale ukázal mu obraz: jeho vlastní ruku, jak pouští z sevření pečetný prsten, symbol moci, který ho v posledních měsících taktžil.

Mikuláš vstal. Jeho dýchání bylo teď klidné a hluboké. Podíval se na své ruce, které už netřesly. Cítil, jak z něj odtéká ta tíha, která ho donutila hledat útočiště v těchto zdech. Bez jediného slova přistoupil k místu, kde bývala křtitelnice, a tam, v prázdném prostoru, pocítil zvláštní chlad, jako by tam stále stála, neviditelná pro oko, ale přítomná pro duši.

Když opouštěl kostel jižním portálem, světlo venku mu už nepřipřipřišlo tak agresivní. Zastavil se na okamžik a ohlédl se na špičatý vrchol stavby, který se rýsoval proti modré obloze. Věděl, že z tohoto místa neodchází stejný člověk, který do něj vstoupil. Neřešil už, zda mu chrám patří, nebo zda patří Albrechtovi z Kolowrat. Patřil jen tomu, kdo v něm dokázal zmlknout a naslouchat.

Dnes už v kostele chybí stará křtitelnice, o které mluvily kroniky, a mramorové desky smazaly jména těch, kteří se zde modlili. Přesto se říká, že kdo vstoupí do ticha presbytáře a podívá se na kamennou tvář v klenbě, může uslyšet stejný šepot, který kdysi změnil život jednoho zoufalého kněze.