Příběh: Líšno
„Utíkej, Adéle, dokud ty brány stále drží!“
Václav z Dubé ji sevřel za ramena tak silně, až jí praskla krajka na rukávu. Kolem nich se vzduchem vlnil pach spáleného dřeva a kovový pískot šípů, které se zapíjely do hrubých zdí hradu. Byl rok 1420 a husitské vojsko pod nimi v údolí vřelo jako rozžžřený kotel. Václav vrazil Adélu do úzkého průchodu vedoucího k zadní bráně, kde se v šeru mísil chlad vlhkého kamene s horkým dechem paniky.
Adéla se však nepřehnula. Zastavila se a její dlany dopadly na jeho studený plášť. Podívala se mu do očí, v nichž se zrcadlila rudá záře hořících předhradí.
„Neodcházím bez tebe, Václave. Raději nechám, aby mě tací lidi vzali jako zajatky, než abych měla žít v domě, kde nebude tvůj hlas,“ vydechla a její hlas se třesal, ale ruka zůstala pevně přitisknutá k jeho hrudi.
Václav se krátce, hořce zasmál. On byl pánem tohoto hradu, synem Ondřeje, mužem, který měl v rukou moc nad celým krajem, ale v tuto chvíli byl jen zdivočelým zvířetem v pasti. Adéla byla dcerou nižšího úředníka, dívkou, která do těchto komnat nepatřila, a přesto byla jedinou kotvou, která ho držela nad propastí šílenství z probíhajícího obléhání.
„Jsi hloupá, Adélo. Ale ta tvoje hloupost je to jediné, co mi v tomhle pekle zbývá,“ zašeptal a přitiskl ji k sobě. V tu chvíli se ozval hřmot, který otřásl základy hradu. Jedna z horních věží se s ohlušujícím praskotem zřítila a oblak šedého prachu je pohltil.
Václav ji srazil na zem, aby ji chránil před padajícími sutinami. Mezi nimi se rozprostřel ticho, které bylo děsivější než hluk boje. Slyšeli jen svůj vlastní prudký dech a vzdálené křiky vojáků. Václav vytáhl z pasu malý stříbrný prsten s modrým kamenem a s třesoucí se rukou ho nasunul na její prst.
„Když odejdou, když se příměří podepíše a hrad bude opět tichem obklopen, wróť se sem. Najdi mě v té nejvyšší věži, kde jsme sledovali hvězdy. Budu tam čekat, i kdybych měl stát v troskách,“ slíbil jí.
Adéla ho polbila do tváře, rty měla studené a chutovaly jako popel. Pak ji s tvrdostí, která v něm dřív nebyla, vtlačil do tajného východu, který vedl do hustého lesa. Slyšela, jak za ní s duněním dopadla železná mříž.
Čtyři roky Adéla žila v úzkosti. Každý den hledala v pohledech z vesnice zprávy o hradu. Věděla, že Václav hrad držel, že se ne vzdal, že jeho vůle je tvrdší než kameny, z nichž bylo Líšno stavěno. V roce 1424, když se konečně rozhlásilo, že hrad změnil svého pána a Václav je pryč, vyrazila k branám.
Běžela parkem, který byl tehdy jen divokým srážím, a její šaty se trhaly o trny. Když dorazila k hradbám, našla tam cizí vojáky. Jan Sádlo ze Smilkova už zde vládně a hrad vypadal jinak, chladněji. Adéla stála před branou a zvedla ruku, aby ukázala modrý kamín na prstenu.
„Hledám Václava z Dubé,“ řekla strážnému.
Muž se na ni podíval s pohrdáním a pak jen krátce ukázal prstem nahoru, k té nejvyšší věži, která byla po obléhání jen polovičními zbytky sebe sama. Adéla vyšla schody, které se pod její váhou t berupały. V horní komnatě ne našla nikoho. Jen na parapetu, kde kdysi společně pozorovali noční oblohu, ležel kousek pergamenu, který už dávno vybledl a byl rozmočený deštěm.
Byl tam jediný krátký zápis, napsaný zoufalým písmem: „Vrátila jsi se, ale já už ne mohu. Zůstal jsem zde, v kameni.“
Adéla nikdy neodšla. Říká se, že i poté, když se hrad měnil v renesanční zámek a později v novogotický palác, v některých chodbách stále slyšet tichý pláč ženy, která hledá někoho, kdo jí slíbil, že bude čekat v troskách.