Příběh: Světelský oltář
„Třese se ti ruka, Ondřeji, nebo je to dřevo, které pod tvým dlátem pláče?“
Ondřej Morgenstern přitiskl dláto hlouběji do jemné struktury lípy. Vzduch v dílně byl hustý, prosycený vůní čerstvých hoblin a pryskyřicí, která se lepila na kůži i šaty. Světlo z úzkých oken dopadalo šikmo a rozsvěcovalo tančící prachové víry kolem obrovského řezbného díla. Před ním stál opat Erasmus, jehož pohled byl stejně ostrý jako nástroje v Ondřejově truhlíku.
Ondřej neodpovídal. Soustředil se na tvář jedné z postav v nejnižším pásmu oblaků. Vytvářel rysy apoštola, ale nechtěl do dřeva vtisknout svatost. Chtěl do něj vtisknout strach, úžas a lidské zmatení. Každý zářez v koutku úst, každá vráska na čele měla být zrcadlem skutečného člověka, který právě teď hledí vzhůru k nebesům.
„Tato tvář není z tohoto světa,“ zamumlal opat Erasmus a přistoupil blíž. „Kdo je to, že mu dáváš takové oči? Jako by viděl něco, co my vidět nesmíme.“
Ondřej konečně zvedl hlavu. „Vidí konec cesty, otče. Vidí, že i to nejkrásnější dílo jednou rozpadne, zůstane jen fragment, střípek pravdy v cizím městě.“
Opat se zamračil. V té době, v roce Páně 1516, nikdo nemohl předvídat, že tento kolos z dřeva, sahající se téměř dvacet metrů do výšky, bude jednou rozmontován a rozptýlen. Ondřej však v noci slyšel šepot, který mu nezněl z lidských úst. Tvrdil, že dřevo, které vyřezává, mu vypráví o své budoucnosti.
Jednoho večera, když už v klášteře zhasla většina světel a v chladném vzduchu se vznášela vlhkost z blízkých lesů, se stala věc, kterou Ondřej nikdy nikomu nepřiznal. Pracoval na horní části, tam, kde se Nejsvětější Trojice vznášela nad Pannonou Marií. Když dotekl dlátem hlouběji do řezby, z dřeva nevyšel prach, ale tichý, kovový zvuk, jako by někdo v hloubi kmene udeřil do zvonu.
Ondřej ztuhl. Přiložil ucho k hladkému povrchu lípy. Neslyšel tlukot srdce, ale slyšel hlasy. Nebyly to modlitby v latině, ale tisíce šeptů v jazycích, které neznal. Byly to hlasy lidí, kteří se u tohoto oltáře budou modlit za stovky let. Slyšel pláč matek z dob, které ještě nenastaly, a šeptání hříšníků, kteří se budou k němu klanět v době, kdy už bude gotika jen zapomenutým stylem starých mistrů.
Vtom se v dílně rozlilo podivné, modravé světlo, přestože za okny byla hluboká noc. Světlo nepocházelo z lampy, ale z samotných postav. Apoštolové, které Ondřej vyřezal s takovou precizností, se zdáli na okamžik pohnout. Jejich dřevěné prsty se mírně sevřely a tváře se zkroutily v bolestivém výrazu, jako by cítily budoucí dotek červotoče a chlad krypt, kde budou jednou hledat úkryt před bombalimi.
Ondřej v šoku ustoupil a převrhl nádobu s lepidlem. Když se rozhlédl, světlo bylo pryč. V místnosti vládlo jen ticho a pach starého dřeva. Jen jedna věc zůstala jiná. V rukou apoštola, kterého právě dokončil, se objevila malá, dřevěná mince, kterou tam Ondřej nikdy nevyřezal. Byla v ní vyrytá symbolika, kterou v šestnáctém století nikdo neznal, ale která vypadala jako mapa cesty směrem na jihovýchod, k malému městečku, které tehdy sotva existovalo v záznamech.
Ondřej mince tajně schoval do svého oděvu. Věděl, že tvoří něco, co přežije jeho jméno, jeho slávu i samotný klášter. Vytvořil bránu mezi dobami, zavedl do dřeva tajemství, které se aktivuje až v momentě, kdy se dílo rozpadne a znovurodí na jiném místě.
Když dnes stojíte v Adamově a hledíte do hloubi těch dřevěných tváří, možná si všimnete, že jedna z postav se na vás dívá s výrazem, který není z tohoto století. Je to pohled člověka, který ví, že jste přišli hledat odpověď na otázku, kterou Ondřej Morgenstern vytesal do dřeva před pěti stylety a kterou nikdo z nás doposud nedokázal přečíst.