Příběh: kaple Panny Marie Sněžné v Piheli
Krvavý otisk dlaně na šrubovém meči pálil jako rozžhavené železo. Mikuláš z Pihelu zabořil prsty do hlíny a prudce se nadechl, zatímco za ním v hustém lese znívaly křiky pronásledovníků. Nebylo to jen o zradě, kterou spáchal proti svému pánu, ale o tíze, která mu v hrdle dusila každý další nádech. V kapse měl pergamen, který mohl změnit osudy celého kraje, a v srdci prázdnotu, kterou nevyplnil žádný zlatoš.
Když vyrazil z hustého chvojového hashedí, před ním se zrazu otevřel prostor. Stála tam malá, bílá kaple, samotná v tichu severních kopců. Mikuláš se svalil na kolena před jejími dveřmi. Studený kámen pod ním byl vlhký a mrazivý, přestože léto vrcholilo. Vzduch kolem něj náhle ztěžkl vůní tlejících listů a starého vosku, přestože kaple byla zamčená a z jejích oken nevyšel jediný paprsek světla.
Zatnul zuby a opřel se hřbetem o zeď. Slyšel, jak se blíží kopyta koní. Věděl, že pokud ho dopadnou, jeho konec bude rychlý, ale krutý. Zavřel oči a poprvé v životě, možná poprvé za deset let, zašeptal slova, která už dávno zapomněl. Prosba nebyla o život, ale o to, aby jeho hříchy nebyly vyryty do paměti země.
V ten moment se stalo něco, co mu vyrazilo dech.
Kolem něj se rozlehlo ticho tak hluboké, že slyšel tlukot vlastního srdce v uších. Pak pocítil na tváři něco chladného. Byla to lehká, jemná kropelka. Pak druhá. A třetí. Mikuláš zvedl zrak a vyteklo z něj vytrhávaný zvuk překvapení. Nad ním, v jasném letním žáru srpna, začaly z nebe klesat bílé vločky.
Sníh.
Padal jen v malém kruhu kolem kaple. Všude jinde, za hranicí sboru zdivů, zůstával horký prach a zelené stromy. Bílé krystaly se tasilu na jeho zbroji, pokryly krvavé skvrny na rukou a utišily zvuk blížících se jezdců. Mikuláš ztuhl. Sníh nebyl jen chladem, byl to neviditelný plášč, který ho přikryl před zraky světa.
Když do kruhu bílosti vjeli jezdci, zastavili své koně prudce. Viděli jen bílou kaple a hromadu sněhu, která v srpnovém horku neměla právo existovat. Mikuláš ležel nehybně, přikrytý bílou vrstvou, a pozoroval, jak se zmatení mísí s děsem v očích jeho pronásledovníků. Muži se báli vstoupit do tohoto bílého kruhu, jako by hranice sněhu byla hranicí mezi světem živých a něčím, co lidský rozum nezná.
„Je to prokleté místo!“ vykřikl velitel hloušky a prudce otočil svého koně. Strach z nadpřirozeného byl v tu chvíli silnější než touha po odměně.
Když tlukot kopyt utichl a okolí se znovu ponořilo do ticha, sníh začal mizet. Rozplynul se v mžiku, jako by byl stvořen z mlhy a snovů, nezanechav po sobě jedinou kapku vody. Mikuláš zůstal sedět v prachu, s prázdným pohledem upřeným na zamčené dveře kaple. V rukou stále svíral pergamen, ale ruka se mu třásla. Pocítil, že v tu chvíli z něj něco odešlo a něco jiného, těžkého a neznámého, do něj vstoupilo.
Vstal, otřepal si prach z pláště a pomalu odešel směrem k Novému Boru. Už netoužil po moci ani po zlatě. Toužil jen pochopit, proč mu nebe v nejhorší chvíli poslalo mráz v srdci léta.
Dnes už nikdo neví, kam zmizel ten zradný rytíř a co se stalo s jeho tajným dopisem. Jen lidé, kteří v srpnu procházejí kolem malé bílé stavby v Piheli, občas pocítí na tváři neznámý chlad, i když slunce pálí nejvíce.