Příběh: kostel svatého Zikmunda (Popice)

Horký vosk mu kapal přímo na holý hřbet ruky, ale Prokop necítil nic než palčivý tlak v hrudi. Kovová špička dláta sklouzla po tvrdém kameni a zanechala na tváři světlého kamenného bloku škrábanec, který křičel do šera dokončujícího se dne. V chladném vzduchu vnitřku svatyně byl cítit zatuchlý pach vlhké hlíny, starého potu a drcené opuky. Venku za tlustou ohradní zdí už utichly kroky sousedů spěchajících do svých chalup na jižním okraji moravské kotliny.

Zvedl těžkou louč, jejíž plamen sebou škubal pokaždé, když do úzkých oken zafoukal víkendový vichr. V chrámu panovalo naprosté ticho, které protínalo pouze tiché kapání vody kamsi do rohu u nedokončeného kněžiště. Prokop si otřel špinavé čelo do rukávu vlněné košile a podíval se na malý měšec ukrytý v záhybech jeho opasku. Zlaté mince cizího knížete byly těžké a slibovaly nový život daleko od vinic, kde jeho rodina po generace dřela záda za suchý chléb. Stačilo jenom jediné. Stačilo dokončit skrytou sekání do základního sloupu, které mělo podle smlouvy podkopat celou jižní stranu nově rostoucí stavby, aby majitel pozemku získal záštitu nad celým okolím.

Zvedl dláto podruhé. Ocel se dotkla kamene a v té chvíli se celou lodí roznesl zvuk, který nemohl patřit člověku. Nebylo to zaskřípění kovu ani úder kladiva. Znělo to jako hluboký, kovový zvon, který se rozezněl hluboko v zemi pod podlahou, přestože žádný zvon v téhle malé svatyni ještě nebyl zavěšen. Tělo mu ztuhlo. Dláto mu vypadlo z dlaně a s ostrým cinknutím dopadlo na dlaždice.

V prázdném prostoru se náhle pohnul vzduch. Plamen louče se natáhl k severní stěně, kde v tmavém výklenku zdi stál malý kamenný stolek pro bohoslužebné nádoby. Prokop přimhouřil oči. V šeru, které protínalo pouze slábnoucí světlo zapadajícího slunce skrz vysoká okna, se na stěně objevilo světlo. Neodráželo se od ohně. Vyzařovalo samo ze sebe, zlatavé a ostré jako břit meče.

Neodvážil se nadechnout. Udělal krok zpět, až jeho pata narazila do hrubé zdi.

Na bílém omítnutém pásu nad jeho hlavou, kam se ještě před malou chvílí nikdo ani nepodíval, začaly lidské oči vidět obrysy. Ruka, která nedržela žádné nástroje, vedla neviditelnou linku. Během několika vteřin se před ním rýsovala postava muže v královském oděvu, s těžkou korunou na hlavě a přísným, avšak podivně klidným pohledem upřeným přímo do jeho tváře. Vůně kadidla, kterou nikdy v životě necítil, protože na takové dary místní chudá farnost neměla peníze, mu zaplnila nosní dírky a vyhnala ven zápach potu a strachu.

Prokop padl na kolena. Měšec se zhoupl na opasku a cinknutí peněz v tichu znělo jako rána bičem. Zvedl třesoucí se ruce k tváři a v tu chvíli uslyšel šelest. Nebyl to hlas s ústy a jazykem. Znělo to jako šumění letního větru v korunách starých stromů venku, které mu znělo přímo v hlavě. Zeptej se sám sebe, komu patří kámen, na který saháš.

Vstal s tváří zalitou slzami, které si zběsile utíral do dlaní. Zlaté mince v měšci mu najednou připadaly ledové, jako by byly vyrobené z mrtvého ledu a ne z kovu, za který chtěl prodat svou duši i střechu nad hlavou svých sousedů. Rozběhl se k těžkým dřevěným dveřím, rozrazil je a vyběhl ven do chladného večerního vzduchu, aniž by se ohlédl za zády, kde v oknech svatyně stále ještě hořelo podivné, nebeské světlo.

Dnes stojí ten samý chrám v tichu uprostřed vesnice, kde staré zdi z lomového kamene pamatují staletí lidských osudů, a kdo v tichu večera vstoupí dovnitř a zadívá se na oltář svatého Zikmunda, možná uslyší tiché cinknutí zapomenutého dláta v prázdné lodi.