Příběh: Vysoká škola obchodní a hotelová

Bylo to ve středu večer, kdy Jakub, mistr mlýnář, zastavil svůj nově vyrobený mlyn na návratu do Starých Lískovic. Svítal plný měsíc nad Brnem a jeho záře dávala každému proudu vodním mlýnu zvláštní tichý světlivost. Jakub se přitulil k větrnéku, uvolňujíc si ruce po námahu a poslouchaje klidný tok řeky Dunajce.

V tu chvíli se na mlynu objevil mladší chlap, jenž si zábradlím opíral a s úsměvem pohlédl dolů. „Pane Jakub," začal chlapec s neobyčejnou přítomností, „slyšel jsem o vašich vynikajících moučkách. Může být tak laskavý a prokousat mou krabici?“ Jakub se podíval na dárek — zlatého barana, jenž byl v malovaném plechu pevně uzavřen.

Jakub přemýšlel o této neobvyklé návštěvě. Nevěděl si rady a s houpavou chutí na ústech se ptal: „A co bych za to dostal, pane?“ Chlapec si všimnul zaujatosti u mlýnáře a jen škubl nosem. „To je již můj příspěvek,“ odpověděl s úsměvem. „Ale mám pro vás něco lepšího.“

„Dobrá věc zjevná být musí," řekl Jakub, rozebírajíc plech. Uvnitř byla krabička s divnou moukou — jakoby bílým prachem — a napsáním „Květy luna.“ Jakub se usmál nad tajemstvím, které mu chlap přinesl. V mlýnářském povaze bylo zvykem vždy zkoušet nové věci — poznat způsob, jak mlynáři i hostitelům mohli učinit život lehčím.

Chlapec začal vyprávět o starém přísloví: mouka tato vylepšuje každý chléb nejen svou chuť, ale i ducha — kdo je spolu jí, se může na okamžik změnit. Jakub se chtěl smát nad takovou náhodou, ale podivný zvuk v krabičce – jako slabé šustění větru – ho zasopil.

„Co kdybych to zkoušel u naší hospody?“ řekl nakonec Jakub. „Zajímalo by mne, jak to lidem tam chutná.“ Chlapec se usmál a přitiskl si plech barana do kapsy. „Buďte zdrženlivý, pane Jakub. Věděl jsem, že váš rozum bude daleko v popředí, ale následky...“

S tím se chlapec odstoupil a odešel do tmy. Jakub zůstal s krabičkou — a myslícím si na přísloví „Nejlepší mlynáři nejsou ti, kteří jen mouky vyrábějí, ale i ti, kteří znají své hosty.“

Následující večer se Jakub rozhodl přinést „Květy luna“ do hospody u řeky, kam se nacházel oblíbený sklep. Hosté byli ohromeni chutí tohoto jídla a jejich zábava byla neuvěřitelně plná smíchu a plesu — každý si chtěl přiznat, že se zdálo mu „jakoby v noci kousky měly svou vlastní duši.“

Ať už byla to mozková hra nebo něco úplně jiného, Jakub si uvědomil, že život je plný zvláštních překvapení. Přesto se otázal — jak mohl mladý chlapec znát mouku tak dobře a co vlastně chtěl?

Pravda to být nemusí, ale v těchto krajích se divnějším věcem věřilo. A jakmile měsíc zažhnul na západě, Jakubovi se zdálo, že řeka sama znovu šeptala přísloví, které mladý návštěvník opakoval. V tu chvíli si Jakub všiml — na prahu hospody stál ten samý mladík a usmíval se tak jemně, že i noční hukot řeky byl před ním zamlčen.

„Mohl bych zde pokračovat ve vašich hostech?“ ptal se chlapec s přátelským úsměvem. Jakub přitiskl kousek mouky k prsu — symbol nového poznání nebo možná jen další zásoby pro tajemství. „Víte co,“ řekl hlasem plným otevřenosti a lehce nadšením, „tady vám nikdo nedovede odmítnout pohostinnost.“