Příběh: Hrdly
„Utíkej, Anežko, dokud brána stále stojí otevřená!“
Jakub přitiskl ruku k její tváři a jeho prsty byly špinavé od sazí a železného prachu. Stáli v koutě vnitřního dvora, tam, kde kovadlina stále vyzařovala zbytkové teplo a vzduchem se vznášel pronikavý pach žehutého uhlí a přepáleného železa. Anežka se však nepohlobla. Její hedvábné šaty v barvě ranní mlhy ostře kontrastovaly s hrubým plátnem Jakubova oděvu.
„Nepůjdu bez tebe,“ vydechla a její hlas se tř्हasil jako list v podzimním větru. „Můj otec tě nechá zavřít do žlebů, nebo hůře. Ale raději budu hladovat v lese, než abych žila v domě, kde tě nevidím.“
Jakub se zřítil na kolena a pevně ji chytil za zápěstí. V jeho očích se zrcadlila nejistota, kterou nedokázal zakrýt ani hrdý vzpřímený postoj. Byl synem kováře, mužem, který tvořil krásy z tvrdého kovu, zatímco ona byla dcerou domu, který vládla tichu a přísným řádu barokních komnat. Mezi nimi stála zeď z kamene a společenských zákonů, která byla pevnější než jakákoliv hradba obklopující dvůr v Hrdlech.
„Podívej se na ty klenby,“ ukázal Jakub směrem k zámeckým chodbám, kde se v šeru rýsovaly lísty a ornamenty. „Ty jsou pro lidi jako ona. Já patřím k ohni a mlátku. Pokud odejdeš teď, možná ti otec odpustí. Pokud zůstaneš, zničíš nás oba.“
Anežka se prudce vytrhla a její pohled sklouznul k zámecké kapli. Věděla, že tam, pod freskami českých patronů, kteří z výšky sledovali každý hříšný pohled, hledala varje den útěchu. Právě tam, v tichu plackové klenby, si s Jakubem šeptali sliby, které neměly právo existovat. Vzduch v kapli byl vždy chladný a voněl vyhaslým vooskem a starým papírem, což bylo jediné místo, kde se jejich světy na krátký čas propojily.
„Můj otec už rozhodl,“ řekla Anežka a její rty se stáhly do tenké čáry. „Zítra mě posílají do kláštera. Nechce, aby mě v tomto domě dál sváděl někdo, kdo neumí ani číst v latinských knihách.“
Jakub ztuhl. Vzal z pasu malý kousez železa, který pro ni v noci tajně vykoval. Byl to prsten, ale ne z drahého kovu. Byl to kousek čisté vůle, vykovaný v žáru, který by spálil kůži. Nasunul jí ho na prst a kov byl stále mírně vlačný.
„Tímto tě vážu k sobě,“ zašeptal. „Ať už tě zavřou do hradeb nebo do klášterních zdí, tento kov bude pamatovat na teplo mých rukou.“
V tu chvíli se z hlavní brány ozval hřmottivý hlas jejího otce. Zvuk kovového klíče, který zapadl do zámku, zazněl jako výstřel. Brána se s tichým skřípěním zavřela a odříznula je od světa vně. Byli uvězněni uvnitř vlastního vězení, obklopeni krásou, která byla jen maskou pro jejich nešťastí.
Jakub ji přitáhl k sobě a poprvé za celou dobu se odvážil políbit její čelo. Anežka zavřela oči a vtiskla se do jeho hrudi, kde cítila rytmické bušení srdce, které bilo v tomž tempu jako její vlastní. Věděli, že zítřek je rozdělí, a že cesta z Hrdel ven je nyní uzavřená.
Když se o několik desetiletí později v budovách vybuchl požár a plameny začaly žráć vnitřní výzdoby a fresky, lidé říkali, že dým byl neobvykle hustý a černý. Jako by se z hloubi základů uvolnil smutek, který v sobě zámek uchovával příliš dlouho.
Kdo dnes prochází tichým nádvořím a dívá se na zbytky kovárny, může v rozbitých kamenech najít kousek zrezivělého železa, který vypadá jako prsten, ale nikdy se nepohne z místa, i kdyby ho někdo chtěl zvednout.