Příběh: Důl Anselm
„Ustupte od té štolové stěny, nebo vás osobně srazím do hloubek!“ zakřičel Jan Tichý a zvedl svou těžkou lampu, aby osvětil tvář muže, který stál v temnotě a nehybně hleděl do stěny černé skály.
Vzduch v hloubi štol v Petřkovicích byl hustý, chutnal po železe a vlhkém prachu, který se lepil na rty i kůži. Jan, zkušený dozorčí, který v těchto chodbách znal každý kámen, cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Muž před ním, cizinec v šaty, které do tohoto prachu nepatřily, neodpovídal. Měl na sobě tmavý plášť z jemného pláště a v rukou svíral malý předmět, který v šeru slabě žhnul modravým světlem.
Jan udělal krok vpřed a ucítil prudký poryv chladného vzduchu, který nepocházel z žádné známé větrací šachty. Byl to mrazivý průvan, který voněl po starých knihách a ozónu, naprosto cizí vůně v místě, kde by měla vládnout jen síra a pot.
„Kdo jste a co tu hledáte, když je šichta u konce?“ vyjel Jan znovu, tentokrát tišeji, protože v jeho hlase začala znít nejistota.
Cizinec se pomalu otočil. Jeho oči byly bledé, skoro průsvitné, a pohled měl tak hluboký, že Janovi na okamžik připřišlo, jako by se díval do samotného dna jámy. Neřekl ani slovo. Pouze zvedl ruku a ukázal na konkrétní místo v uhelné žíle, kde se skála prudce zlomila. Poté se lehce usmál a s bleskovým pohybem přiložil svůj žhnoucí předmět přímo k černé stěně.
Ozvalo se tiché syčení, podobné tomu, když se rozžhavené železo ponoří do vody. Z hloubi země se ozval hluboký, dunivý zvuk, který rozvibroval podlahu pod Janovými botami. Nebylo to otřesení zborácem ani pádem stropu. Byl to rytmický tlukot, jako by pod nimi v hloubce tisíců sáhů tlouklo obrovské kamenné srdce.
Jan v šoku vykřikl a vrazil do muže, aby ho odtlačil od stěny. Vteřinu poté, kdy se oba srazili, cizinec prostě zmizel. Nebyl slyšet žádný krok, žádné zavření dveří, jen ticho, které bylo náhle tak tíživé, až Janovi začalo v uších pískat.
Dozorčí zůstal sám v mrazivém průvanu. Ruce se mu třásly, když přistoupil k místu, kde předtím stál neznámý návštěvník. Na černé uhelné stěně zůstal vypálený symbol. Nebylo to písmeno, ani známý znak horníků. Byl to složitý obraz kruhu protnutého bleskem, který stále vyzařoval slabé, modré teplo.
Když Jan v doprovodu ostatních horníků zkusil místo sybolu vytesat, narazili na něco, co v žádné mapě dolu nebylo zapsáno. Za tenkou vrstvou uhlí se nacházela stěna z neznámého, hladkého kovu, který neodrážel světlo lamp, ale pohlcoval ho. Žádné rýsovací železo, žádná vrtací koruna se do něj nedokázala zakousnout. Bylo to, jako by tam někdo vložil kus jiné reality, který do tohoto světa nepatřil.
Jan Tichý se už nikdy nevrátil do hlubokých štol. Zbytek života strávil v Petřkovicích, kde každou noc pozoroval z okna Landek a naslouchal větru. Tvrdil všem, kteří ho chtěli slyšet, že důl není jen zdrojem uhlí, ale bránou, kterou někdo zvenčí jednou otevřel a zapomněl ji zavřít.
Kovová stěna s modrým symbolem zůstala v hloubi zakryta nánosy prachu a zapomenutí, ale tlukot srdce v hloubce země přestanul být slyšet jen Janovi. I dnes, když v tichu muzea ztichnou kroky návštěvníků, někdo v hloubi země stále rytmicky tlouče a čeká na toho, kdo zná správný kód k zámku z neznámého kovu.