Příběh: Kostel svatého Linharta (Hlavice)

„Kde jsi to schoval, ty hříšníku, kde jsou ty peníze?“

Matěj vrazil do ticha kostela s hlasem, který zněl jako praskání suchého dřeva v ohni. Jeho dlaně, zhrubělé od práce v polích a znečištěné černou hlínou, svíraly hiltu krátkého nože. Před ním, v polostínu mezi rokokovými sloupy, klečel starý Jakub. Stařec se netřásl. Jen hleděl do prázdna, tam, kde se světlo z vysokých oken lilo na pískovcovou podlahu v dlouhých, bledých prouzích. Vzduch v prostorách voněl po starém vosku, vlhkém kameni a něčem sladce hnilobném, co přicházelo z okolních údolí, kde stále ještě hnil dobytek zasažený morem.

Matěj přistoupil blíž. Boty mu rytmicky klapaly o dlažbu, zvuk se odrážel od klenby a vracel se k němu jako ozvěna jeho vlastního hněvu. V celém kraji panovala hrůza. Lidé ztráceli svá stáda, svou obživu, své životy. Jen v Hlavicích, na tomto vyvýšeném místě zvaném Hlava, zůstaly zvířata zdravá. Byla to zázračná oáza v moři smrti. A Matěj věděl, že Jakub, bývalý správce farního majetku, v chaosu posledních let něco zbranil. Zlato z darů poutníků, mince, které měly sloužit chudým, ale zmizely v tichosti.

„Tady není nic než prach a modlitby, Matěji,“ vyhrkl Jakub tichým, chraplavým hlasem. „Peníze nejsou v mých rukou. Jsou v rukou toho, kdo nás chrání.“

Matěj se rozesmál, byl to krátký, ostrý zvuk bez špetky radosti. Popadl starce za límec košile a s trhnutím ho zvedl. Tvář Jakuba byla šedá, kůže napnutá přes vyčnívající lícní kosti, oči zakalené. Matěj ho chtěl přitlačit k hlavnímu oltáři, tam, kde andělé s kamennými tvářemi zírali dolů s nehybným klidem. V tu chvíli se však stalo něco, co zastavilo i jeho hněv.

Z vchodu do kostela vnikl prudký proud chladného větru. Svíčky na bočních oltářích, u Panny Marie a svatého Josefa, zhasly najednou, jako by je někdo sfoukl jedním dýchutím. V prostorách zavládlo mrazivé ticho, které bylo tak husté, až Matěj slyšel vlastní bušení srdce v uších. Pak se ozval zvuk. Nebylo to slovo, nebyl to křik. Byl to hluboký, dunivý zvuk kopyt o kámen.

Matěj ztuhl. Zvuk nepocházel zvenku, z cesty vedoucí nahoru na vršek. Zvuk přicházel zevnitř. Z hloubi lodi, z míst, kde nebylo žádné zvíře, žádný kůň ani býk.

„Co to je?“ vyjekl Matěj a nevědomky uvolnil stisk.

Jakub se pomalu otočil k východu, k lodi kostela. „On přišel zkontrolovat svou ovesniční“, zašeptal stařec s úsměvem, který vypadal spíše jako křeč.

Matěj se rozhlédl. V šeru, tam, kde končila viditelnost, spatřil pohyb. Nebylo to světlo, ale spíše absence stínu. Něco masivního, něco s tvarem zvířete, ale s velikostí, která by neměla v tomto prostoru vejít. Cítil náhlý, drtivý tlak v hrudi, jako by mu někdo položil těžkou pískovcovovou desku na srdce. Vzduch kolem něj zhoustnul a začal pachnout čerstvým senem a divokým větrem z hor, přestože byli uvnitř zdí.

V tu chvíli se z okna v horní části věže propálil paprsek slunce, který dopadl přesně na obraz svatého Linharta. Světlo bylo tak intenzivní, že Matěj na okamžik oslepl. Když znovu otevřel oči, Jakub ležel na zemi, v bezvědomí, a nůž z ruky Matěje vypadl s kovovým cinknutím na dlažbu.

Matěj neviděl žádnou postavu, žádného světce. Viděl jen prázdný prostor a ticho, které bylo nyní jiné. Nebylo to ticho strachu, ale ticho varování. Cítil, jak mu po zádech stéká studený pot a jak se mu třesou kolena. Bez jediného slova se otočil a vyběhl ven, pryč z chrámu, pryč z Hlavic, zanechávajíc za sebou všechno, co přišel vzít.

Když vyběhl před kostel, zastavil se u sochy svatého Linharta. Kamenný světec obklopený zvířaty na něj hleděl s výrazem, který Matěj nedokázal rozluštit. Jen mu bylo zdát se, že zvířata u paty sochy, ten kámen, jsou v tu chvíli vlažné na dotek, jako by v nich stále kolovala krev.

Matěj už se nikdy nevrátil, aby zjistil, kam zmizely peníze. Ale kdo někdy vystoupá na ten nejvyšší bod v Hlavicích a pohlédne do ticha kostela, možná uslyší v dálce tiché ržení zvířete, které zde stále bdí.