Příběh: Kostel svatého Petra a Pavla (Semily)
Kovová mince v dlani Antonína tiskla do kůže jako žhavý uhlík. Stál v hlubokém stínu nově vyvrtaných nik u hlavního vchodu a díval se nahoru na kamenné tváře svatého Petra a Pavla. Vzduch kolem něj voněl čerstvou vápennou malbou, mokrým pískovcem a vzdáleným dýmem z komínů Semil. Bylo června roku 1911 a město slavilo zasvěcení nového chrámu, ale Antonín v davu hledal jen únik.
V kapse měl dopis, který neměl být nikdy poslaný, a v srdci chlad, který žádné letní slunce neumělo zahřát. Vlastnil tajemství, které by zničilo jeho rodinu i jméno, které s takou pýchou nosil. Přišel sem ne proto, aby se modlil, ale aby v hlučném shromáždení lidí našel způsob, jak zmizet. Chtěl všechno ukončit.
Když se z věže ozval první úder zvonu z roku 1537, zvuk se rozlil městem jako hluboký, chvění vyvolávající hrom. Antonín zavřel oči. Cítil, jak se mu v hrdle utáhl uzel. Právě v ten moment, kdy se rozhodl vykročit pryč od davu směrem k okraji města, ucítil na rameni dotek. Nebyl to prudký tah, spíše jemné, téměř neznatelné položení ruky, jako by ho někdo chtěl zastavit před propastí.
Otočil se, ale za ním stál jen prázdný prostor. Nikdo k němu nemluvil. Podíval se znovu na sochy patronů, které před chvílí v tichosti pozoroval. V tom světle, které dopadalo přesně do vhlubně nik, mu připřelo, že jedna z kamenných postav lehce pohnula prsty.
Vstoupil dovnitř, táhl ho neodbojný pud. Vzduch uvnitř baziliky byl chladný a tichý, přestože venku vřelo. Dubové oltáře z Sychrova se v polomraku leskly jako temné zrcadla. Antonín kráčel po dlažbě, až se zastavil pod vysokými vitrážemi. Barevné světlo z brněnského skla dopadalo na podlahu v pruhů purpuru a zlata. V tom okamžiku zaslechl šepot. Nebyl to hlas člověka, spíše zvuk větru v listí, který však zněl jako jeho vlastní jméno, vyřčené hlasem matky, která zemřela před deseti lety.
Zastavil se u křtitelnice z hořického pískovce. Její povrch byl ledový. Antonín se předklonil a uviděl v hladké ploše kamene svůj vlastní odraz, ale za svým ramenem spatřil někoho dalšího. Vysokou postavu v rouchu, která tam ve skutečnosti nestála. Postava mu neukázala cestu ven, ale ukázala prstem směrem k hlavnímu oltáři.
Když se Antonín znovu otočil k východu, uviděl starého muže, který s úsměvem seděl na lavici a pozoroval ho. Muž nemluvil, jen mu podal malý kousek papíru, který našel na zemi. Bylo na něm napsáno jediné slovo: Odpusť.
Antonín ztuhl. To slovo nebylo napsáno inkoustem, ale vypadalo, jako by bylo vypáleno do papíru horkým dýcháním. V tu chvíli mu v kapse ztěžkl dopis, který chtěl v hněvu a beznaději využít k destrukci svého života. Bez přemýšlení ho vytáhl a roztrhl v droby. Cítil, jak z něj odtéká tíha, kterou nosil roky, jako by ji někdo z něj vyčerpal právě v tomto prostoru mezi zemí a nebem.
Když opouštěl kostel, znovu prošel kolem soch svatého Petra a Pavla. Tentokrát se na ně nedíval s úzkostí. Všiml si však něčeho zvláštního. Jedna z rukou sochy, která vypadala tak solidně, měla v určitém úhlu jiný odstín, jako by byla z jiného materiálu, jako by byla v určitém místě zraněná a znovu sletovaná.
Zatímco se vracel domů, v hlavě mu stále zněl ten hluboký zvuk starého zvonu. Nevěřil v zázraky, ale věděl, že z tohoto místa neodchází stejný člověk, který do něj vstoupil.
Kdo dnes hledá odpověď na otázku, zda byl ten dotek na rameni jen hrou stínů a větru, najde ji jen v tichosti těch kamenných tváří, které hlíhají vstup do chrámu.