Příběh: Kostel svatého Prokopa (Libušín)
„Nedělej to, Antoníne, vracej se do šachty, dokud tě tam ještě chtějí!“
Křik kamaráda utonul v hlubokém tichu nově zasvěceného chrámu. Antonín všaktěžce dýchal a z jeho dlaní, stále černých od uhlého prachu, který se mu zažil hluboko do pór, mu stékala studená potnice. V ruce svíral těžký železný klíč, který mu v chaosu stavby před několika dny zbytečně zůstal. Věděl, že mu v dole zítra nepromají lži o zmizelých nářadích, a věděl, že jeho život v Libušíně právě teď, v tomto roce tisíc devět set osm, došel ke konci.
Krok za krokem postupoval po mramorové podlaze. Vzduch v prostoru voněl čerstvým vápnem, novým dřevem a tichým šeptem sviců. Všechno kolem něj bylo příliš čisté, příliš vznešené pro někoho, kdo trávil dny v hloubce země, kde slunce nikdy nesvítilo. Zastavil se uprostřed lodi a pohlédl vzhůru. Stropy nebyly tak vysoko, jako by chtěl architekt, aby budova kletěla k nebesům, ale cítil v tom zvláštní pokoru. Jako by stěny věděly, že pod nimi v hloubce drcí hory tisíce mužů a země pod nimi neustále mírně vibruje, připomíná svou moc.
Klesl na kolena. Ne proto, aby se modlil, ale protože ho v ten moment přemohala únava z celého života. Opřel čelo o chladný kámen a zavřel oči. V hlavě mu zněly hlasy dlužníků a výkřiky z hlubin šachty, kde se občas s hrozivým praskotem sesunula stěna. Chtěl jen jednou věc: aby zmizel. Aby ho pohltila ta stejná zem, kterou každý den s takovou nenávistí vykopával.
Vteřinu poté se stalo něco, co mu vyrazilo dech. V absolutním tichu, kdy v kostele nebyl nikdo kromě něj, uslyšel jasný, kovový zvuk. Nebyl to zvon, ty v té chvíli mlčely. Byl to zvuk, jako by někdo v dálce, hluboko pod jeho nohama, udeřil kladivem do pevné skály. Jeden jediný úder.
Antonín ztuhl. Ten zvuk znal. Byl to signál z dolů, který znamenal nebezpečí, ale zároveň i pomoc. Jenže on byl v kostele, v posvátném tichu, daleko od šachet. Když znovu otevřel oči, všiml si, že z vysokého okna dopadá na podlahu úzký pruh světla, který přesně míří na obraz svatého Prokopa. Světlo bylo tak intenzivní, že se zdálo, jako by v tom prachu tančily malé zlaté jiskry.
V tom světle uviděl něco malého, co tam předvčera nebylo. Na kameni ležel starý, zrezivělý hřebík, zakřivený a ošklivý, přesně takový, jaké používali v nejstarších oporách podzemních chodeb. Antonín ho zvedl. Hřebík byl horký, jako by ho právě vyndal z ohně, přestože v chrámu panoval chlad.
V tu chvíli pocítil, jak se mu v hrudi uvolňuje uzel, který tam měl roky. Nebylo to náhlé osvícení, nebyl to hlas z nebes. Byla to prostá, tichá jistota, že i ten, kdo je celý pokryt černým uhlím a hříchem, má své místo v tomto bílém prostoru. Že patron horníků nehlídá jen ty, kteří jsou čistí, ale především ty, kteří se v hloubce ztratili.
Pomalu vstal. Klíč v jeho dlani už netížil jako okřety. Přešel k východu a s každým krokem cítil, jak se mu vrací chuť dýchat. Když vyšel před dveře, uviděl svého kamaráda, který na něj s obavami hleděl. Antonín se jen krátce usmál a bez slova zamířil zpět k dolům, aby napravil vše, co mohl.
Kdo dnes vstoupí do kostela svatého Prokopa, možná uvidí jen krásnou novogotickou stavbu, která se moudře ohýbá před otřesy země. Jen někteří z těch, kteří hledají útechu, přisahají, že v tichu lodi občas slyší vzdálený zvuk kladiva, který jim připomíná, že nikdo není zapomenut v hloubce.