Příběh: Kostel svatého Michaela archanděla (Oloví)

Krev z rozbitého rtuťového skla mu stékala po prstech a kápala na drahý sametový rukáv. Matěj s hrůzou hleděl na rozbitý flakon v dlani a poté na tělo muže, který ležel nehybně u paty těžkého dubového oltáře. Vzduch v prostoru kostela v Oloví byl hustý, prosycený vůní starého dřeva, včelího vosku a chladem, který stoupal z kamenné podlahy až k špičkám bot.

Zvenčí dopadalo šedivé světlo, které procházelo barevnými skly oken a vrhalo na podlahu krvavě červené a sýmodré skvrny. Matěj se rozhlédl. Prázdno. Jen ticho, které bylo tak hluboké, že v něm slyšel vlastní zrychlený dech a tlukot srdce v krku. Před hodinou byl tento muž jeho nejlepším přítelem a společníkem v obchodních záležitostech. Teď byl jen hromadou masa, obětí hněvu a zrady, kterou Matěj vyvolal jedním prudkým pohybem ruky.

Klesl na kolena, ale ne v modlitbě. Jen tak, aby mu neztuhly nohy. Hleděl nahoru na obraz archanděla Michaela, který z výšky zkoumal jeho hřích. Meč v rukou svatého zdál se v polostínu hrozivě ostrý. Matěj se pokusil zasmát, ale z hrdla mu vyšel jen tichý, chraplý zvuk. Vytáhl z kapsy kapesní hodinky a sledoval, jak se vteřinová ručička neúnavně hýbe. Musel zmizet, dříve než ho někdo najde, dříve než se zvon na věži ozve k večerní modlitbě.

V ten moment se stalo něco, co v žádné knize o světě není zapsáno. Z hloubi chóru, kde nebyl žádný živý člověk, se ozval zvuk. Nebyl to krok ani šepot, ale jasné, čisté zazvonění malého zvonečku. Zvuk byl tak ostrý, že Matěj sebou trhl a málem znovu převrhl oltář. Ztuhl. V prostoru se začal šířit pach, který sem nepatřil – silná, pronikavá vůně čerstvých liljí, přestože byl za okny mrazivý podzim a žádný květ v okolí nerozkvétal.

Zvedl zrak a uviděl, jak se v červené skvrně světla na podlaze, přímo vedle mrtvého těla, začíná něco hýbat. Malý stříbrný předmět, který tam předtím nebyl, teď jasně záříl. Matěj k němu přisunul ruku. Byla to mince. Stará, s vyrytým znakem, který nepoznal, ale její povrch byl horký, jako by ji někdo právě vyndal z ohně.

Když se dotkl kovu, v hlavě mu zazněl hlas. Nebyl to zvuk, který by vnímaly uši, ale pocit, který ho zasáhl jako blesk. Nebylo to odsouzení ani hněv. Byla to otázka, která mu rozsekla duši: „Co s touto cenou uděláš, až ti ji vrátí tvoje vlastní krev?“

Matěj vstal tak prudce, že narazil do dřevěného oltáře. Vzduch kolem něj se najednou zahřál, jako by do chladného kostela vstoupilo letní slunce. Podíval se na své ruce. Krev z rány na prstu přestala téct a místo toho začala vytvářet na kůži zvláštní vzory, které připomínaly křídla. V panice mince v dlani sevřel a vyběhl z kostela do šera Oloví, přičemž za sebou nechal mrtvé tělo a ticho, které už nebylo prázdné.

Běžel přes město, ale kdekoli šel, cítil za sebou vůni liljí. Mince v kapse mu pálila do stehna, jako by ho chtěla připomenout na to, co zůstalo v chrámu. Každý krok mu připomínal, že z místa hříchu neuniká jen tak.

Dnes už nikdo neví, kam ta stříbrná mince zmizela ani co se stalo s Matějovým svědomím v následujících letech. Jen lidé, kteří dnes vstoupí pod klenby kostela svatého Michaela, občas v tichu cítí náhlý nával vůně bílých květů, i když je venku hluboká zima.