Příběh: Kostel svatého Vavřince (Bezděkovské Předměstí)
„Všechno to zahořelo, všechno, co jsem měl!“ řval Matěj a v dlaních křečovitě svíral hromadu popela, kterou právě vyhrabal z trosek svého domu v Domažlicích. Prsty měl černé od sazí a kůži rozžhavená dřeva mu popálila tak hluboko, že krev stuhla v hůzkách. Stál uprostřed ticha, které následuje velký žár, a díval se na prázdnotu, kde kdysi byla jeho dílna a život.
Nedal si vybrat. V hlavě mu hřmělo a svět kolem něj zčernal, jako by slunce navždy zhaslo. Neznál už cestu zpět k radosti, jen cítil tíhu, která ho tahala k zemi, těžší než kameny v základech kostelů. Dny se mu slívaly do jednoho šedého stínu. Přestal mluvit, přestal jíst, jen seděl v koutě chladné komory a hleděl do prázdna. Svět se stal místem bez smyslu, kde jediné, co bylo pravdivé, byla bolest v hrudi, kterou nelze vyléčit žádnou bylinkou ani odvarem.
Když ho po měsících táhli přátelé vzhůru na Veselou horu, Matěj se jen nehybně díval do prachu cesty. Nohy ho nesly mechanicky, jako by v nich byli kováři zabetonovali olovo. Cesta k Svatému Vavřince byla strmá a vzduch kolem nich voněl po divokém tymiánu a vlhkém borovicovém jehličí, které pod botami křupalo jako staré kosti.
Kolem nich se vznášel tichý šum lesů, ale v hlavě Matěje stále řvály plameny. Zastavili před malou kaplí, která tam stála jako tichý svědek starých slibů. Matěj se nepodíval na oltář. Klesl na kolena v prachu před vstupem a zabořil obličej do dlaní. Nechtěl modlitbu, nechtěl odpuštění, chtěl jen, aby ten hluk v jeho duši utichl.
V tu chvíi se stalo něco, co v žádné knize není zapsáno. Slunce právě klesalo za obzor a paprsky dopadaly pod zvláštním úhlem přes práh kaple. Matěj ucítil na své tváři náhlé, intenzivní teplo, jako by ho někdo jemně pohladil dlaní. Nebylo to teplo ohně, který ničí, ale teplo, které hřeje zmrzlá kůži v mrazivém lednu.
Zvedl zrak a uviděl ženu. Stála vzadu u zdi, v jednoduchých šatech, s tváří, která vyzařovala klid, jaký Matěj nepamatoval z celého svého života. Byla to Zuzana Veselá. Její oči nebyly smutné, přestože on věděl, že i ona procházela temnotou, která člověka téměř pohltí. Zuzana k němu nepromluvila ani jediným slovem. Pouze k němu přistoupila a položila mu ruku na rameno.
V ten okamžik Matěj zaslechl zvuk, který nebyl hlasem, ale spíše ozvěnou v hloubi jeho vlastního srdce. Byl to zvuk čistého zvonu, který zazvonil jednou, hluboce a jasně, přestože v kapli v tu chvíli žádný zvon nezněl. Ten zvuk rozbil ticho v jeho hlavě a s ním zmizela i černá mlha. Matěj prudce nadechl, poprvé po dlouhých měsících cítil, že mu plíce skutečně pracují.
Když se znovu podíval kolem sebe, Zuzana byla pryč. Stál sám na prahu kaple, obklopen jen zlatým světlem zapadajícího slunce a vůní chvojí. V hrudi mu už nebylo těžko. Ta prázdnota, která ho dříve táhla do hrobů, byla najednou zaplněna zvláštním pokojem, který nedával smysl, ale který byl skutečný.
Sestupoval z hory s jiným krokem. Nevěděl, zda to byl zázrak, zda to byla jen hra světla a stínů, nebo zda ho jeho vlastní mysl zachránila před propadem. Věděl jen, že z té chvíle už nikdy nebyl stejný člověk.
Dnes už tam stojí mohutný barokní kostel, který vyrostl z té malé kaple. Lidé z okolí stále chodí na pouť a hledají tam útěchu, ale někteří z nich přicházejí jen proto, aby v tichu u zdi zkusili zachytit ten stejný pocit tepla, který kdysi vytrhl jednoho zmučeného muže z hluboké temnoty.