Příběh: Brno hlavní nádraží
„Tady to končí, pane Vágner, vracíme se zpět do tmy,“ zasyčel muž v černém plášti a prudce zatáhl za řetěz kapesních hodinek.
Vágner se zastavil uprostřed prašného peronu, kde právě utichlo první zvířátko z oceli a páry, které kdy v Brně zapískalo. Vzduch byl hustý, chutnal po spáleném uhlí a síře, a v nose pálil pronikavý pach čerstvého nátěru na nových dřevěných prázných lavicích. Byla července 1839 a město kolem nich ještě nevěřilo, že tento hluk zvíře z Vídně skutečně přiváželo.
„Jak může to končit, když jsme právě dorazili?“ vyhrkl Vágner a zabořil prsty do krajky svého límce, který ho začal škrtit.
Muž v plášti neodpovídal. Místo toho vytáhl z kapsy malý, stříbrný klíč s hlavou ve tvaru oka a položil ho na okraj železniční lišty. V ten moment se stalo něco, co Vágnerovi vyrazilo dech. Kolem nich se začal ohýbat prostor. Nebyl to vítr, ale spíše vlnění, jako když hodíte kámen do klidné vody. Lidé kolem nich, cestující s kufry a úzkostně vyhlížejícím pohledem, najednou ztuhli. Všichni. V jediné sekundě se zastavil čas. Kapka potu na čele lístkovacího úředníka zůstala viset v prostoru, nehybná jako skleněná korálková mince.
Vágner se pokusil vykřiknout, ale zvuk mu uvízl v hrdle. Viděl, jak se nad ním v tichu vznášejí drobné částice prachu, osvětlené ostrým letním sluncem, které pronikalo skrze první střechy stanice. Všechno bylo tiché, až děsivě. Jen ten muž v plášti se stále hýbal.
„Kdo jste?“ vydechl Vágner a s úžasem sledoval, jak muž začal vykreslovat do prachu na peronu podivné symboly, které nevypadaly jako žádné písmeno, které by kdy v knihách viděl.
„Jsem ten, kdo hlídá brány, které se neotevírají pro každého,“ odpověděl cizinec klidným, téměř hypnotickým hlasem. „Tato stanice není jen místem, kde se setkávají koleje. Je to uzel. Bod, kde se kříží cesty, o kterých vaše mapy mlčí. Přišel jste sem hledat odpověď na otázku, kterou jste si sami zakázali položit.“
Vágner pocítil mrazivý chlad, přestože slunce pálilo do zad. Vzpomněl si na dopis, který dostal před měsícem. Anonymní lístek, který ho vybízel přijet právě v tento den, na tento konkrétní peron, v okamžiku, kdy první pravidelný vlak z Vídně zastaví. Sliboval mu setkání s někým, kdo dávno odešel.
„Kde je moje dcera?“ zeptal se Vágner a hlas se mu třesl. „Říkal jste, že ji zde uvidím.“
Muž v plášti ukázal prstem směrem k budově, která v té době ještě byla jen skromním začátkem budoucího kolosu. „Ona je zde. Ale není v čase, který znáte vy. Je v mezerách mezi odjezdy a příjezdy. Je v tichu, které následuje po posledním písknutí lokomotivy.“
V ten moment muž v plášti vzal stříbrný klíč a vrazil ho do prázdného vzduchu. Ozvalo se kovové cvaknutí, jako by se zavřely masivní dveře z litiny. Svět kolem nich s hloubkou vřele vybuchl zpět do pohybu. Lidé najednou začali mluvit, úředník otřel pot z čela a vlak s hlučným sykotem vypustil zbytek páry do vzduchu.
Vágner se rozhlédl. Muž v plášti byl pryč. Zmizel, jako by ho nikdy nebylo, jako by byl jen stínem vrženým z jiného století. Jen na prachovém peronu zůstal vyryté onoho podivné symboly, které ale vítr okamžitě začal přivítvat a přivítávat pryč.
Vágner zůstal stát uprostřed chaosu prvního brněnského nádraží, v rukou držel jen prázdný lístek. Věděl však jednu věc. Ta dívka není pryč, jen čeká v místě, které nezná žádný jízdní řád.
Kdo dnes prochází halami brněnského nádraží, možná pocítí ten zvláštní chlad v zátylku, i když je venku horké léto. Je to jen ozvěna jednoho ztraceného setkání, které zůstalo uvězněno v samotných základech budovy.