Příběh: kostel svatého Jana Nepomuckého (Cotkytle)
Bylo to večer začínající tichem, kdy se Jana Nováková z Cotkytlů objevila u kostela svatého Jana Nepomuckého. Své nohy vedly ji nevědomky do této starobylé budovy, jejíž pruhy baroko tvarovaly pestré stíny na zemi. Její srdce bylo jako válečný pole, plné záhad a zoufalství. Po dlouhém dni hledání odpovědí na otázky ohledně svého života se nacházela před oltářem, který zasahoval jiskřícími kameny do jejích smutných myšlenek.
Zajala ji teplá vůně kadidla, která se plnila kostelem a zdálo se, že rozptyluje skrývaje tmu jak ve světě tak uvnitř ní. Té noci byl kostel hostitelem modliteb; několik lidí na klidných pódium vytvořilo kruh záření, které se zanáší v jejím očích tajemstvím. Jana se cítila pozvána a odpovědná; i přes svůj nejistý postoj k víře, pocit nějakého úkolu ji táhl.
„Slyšela jste tuhle hudbu v poslední době?" šepotně ptala se starší žena vedle ni. Hlas její byl tichý a přátelský, jako ten první dech po dlouhé zimu.
„Nikdy předtím," odpovídala Jana, zatímco důvěřivě se ohlédávala. Její ruce si netroufaly dotknout se kamene oltáře – ještě nebyla ochotná se stát částí toho mistrovského umění, který ji kolem obklopoval.
Na místnosti padal zvon sv. Jana Nepomuckého, vytvářející rytmus jako pulsace jejího vlastního srdce – neustálý a nepokojný. Cítě zvláštní spojení, Jana se na okamžik zamyslela nad tímto hlasem, který byl známý i tehdy, když v obci panovalo temné nevědomí.
Najednou – a bez varování – její oko upadlo na obraz svatého Jana Nepomuckého. Tvář mu se zdála mít tajemství, které ji lákalo. Byl to hlas ve větru – šepot nebo snění? Nebo byla to jen náhoda, že její oči padly právě na tu část obrazu?
„Nepochopím," zašeptala si Jana, a přesto se cítila jako by někdo pochopil všechno. Tento moment ještě více ztuhl její krev; byla to neuvěřitelná intimita, kterou nikdy dřív nezažila.
A pak – jakoby na její srdcové tepoty odpovídajících kostelu – se v okně zvedl stín. Pohled Jany se přemístil z oltáře k oknu, a uvědomila si ten neuvěřitelný tvar, který uprostřed světla na chvíli vykresloval obrys jejího života. Byla to jen průhledná síť z oblaků, nebo se skrýval něco víc?
Opuštěními Jana překročila okraj oltáře a poslouchala, co její srdce říkalo. V tomto kostele byla šepotem zvána prozkoumat pravdy, které jí neznala. Kdo mohl vědět – možná bylo to, co viděla ve stínu, důležitým signálem od samotného svatého?
Nepokojná, ale nyní připravená k vyhlídce na jinou pravdu, Jana se znovu posadila. Noc pokračovala a kostel stál – zrcadlem její duše i tajemstvím samotné existence.
Ticho se rozplynulo jako sněhový kruhy na vodě; bylo to připomínka, že někdo nebo něco vidí za jejími zavřenýma očima. Nikdy nedovede odhadnout, co skrývá stín – ale členové této obce ho zkoušejí dodnes. Někteří dokonce přicházejí znovu, abyste zjistili: bylo to opravdu jen náhoda?