Příběh: Chrám svatého Jana Křtitele
Krev z rozříznuté dlaně mu stékala po zápěstí a kápala na studený kámen podhůrku, kde se vlhkost z Labe mísila s pachem hniloby starého hřbitova. Matěj sevřel v ruce těžký železný klíč, který ukradl z domu správce, a s tichým zakletím v hrdle se přitulil k hrubé zdi chrámu. V jeho hrudi bušilo srdce jako uvězněný pták. Věděl, že pokud ho teď najdou, nebude pro něj cesty zpět. Nešlo jen o krádež, ale o tajemství, které v kapse svíral tak pevně, až ho pálilo v prsty.
Vstoupil dovnitř a okamžitě ho obalil tichý, hustý chlad, který voněl po starém vosku a vlhkém vápenci. Gotické klenby nad ním zmizely v hlubokém stínu, jen jedno jediné okno propouštělo slabý paprsek světla, který prořezával prach v prostoru jako meč. Matěj se zastavil uprostřed lodi. V jeho mysli stále zněl křik zbytečně zabitého muže, jehož poslední pohledy byly plné nepochopení. Matěj nebyl vrah z povolání, byl to člověk, který se nechal svést slibem zlatých mincí, a teď v něm ta vina hlodala jako červ v dřevě.
Krok za krokem se blížil k východní straně, kde se lomený oblouk otevíral do prostoru kněžiště. Zastavil se před obrazem svatého Jana Křtitele. Na zdi se rozprostíral výjev stětí, kde krev stříkala z hrdla proroka s děsivou přesností. Matěj ztuhl. Díval se do vyobrazených očí svatého a měl pocit, že ty oči nehledí do prázdna, ale přímo do jeho rozbité duše.
„Vím, co jsi udělal,“ zašeptal si pro sebe, ačkoliv v chrámu nebyl nikdo.
V tu chvíli se stalo něco, co Matěj nedokázal vysvětlit. Světlo z okna, které doposud jen staticky osvětlovalo prach, se náhle pohnulo, přestože slunce stála v jediném bodě. Paprsek se přelomil v úhlu, který nedával smysl, a dopadl přesně na místo, kde v podlaze byla malá, téměř neviditelná trhlina v kameni. Z té trhliny začal stoupat jemný, stříbřitý kouř, který nevoněl ohněm, ale čerstvým deštěm a divokou mátou.
Matěj klesl na kolena. Ruce se mu třásly tak silně, že mu klíč vyklznul z prstů a s kovovým cinknutím dopadl na dlažbu. V tichu chrámu se rozlehl zvuk, který připomínal hluboký, vzdálený zvon, ačkoliv věž kostela byla dávno pryč. Ten zvuk nezněl v uších, ale v samotných kostech.
Vtom se z tmy za ním ozval hlas. Nebyl to křik ani šepot, ale zvuk, který zněl jako tisíc vodopádů tekoucích zároveň. „Vrať to, co nepatří tobě, a najdeš klid v hrobích, které tě obklopují.“
Matěj se prudce otočil. Za ním nestál žádný člověk. Jen tam, v šeru, se vznášel pocit nesmírného smutku a zároveň neuvěřitelného odpuštění. V kapse pocítil náhlý žár. Vytáhl předmět, který ukradl – starý pergamen s pečetí, který měl být jeho vstupenkou do nového života. V tu chvíli se pergamen v jeho dlaních začal rozpadat v prach, jako by ho roky času pohltily během jediné sekundy.
Vstal, zmatený a vyčerpaný. Krev z rány na ruce už netekla, rána byla překrytá tenkou vrstvou bílého prachu. Když vyšel z chrámu zpět do šera hřbitova, cítil, jak z něj odešla tíha, která ho donutila ohýbat hřbet. Podíval se na obelisk nad hromadným hrobem vojáků a poprvé v životě pocítil, že smrt není koncem, ale jen tichým sousedstvím.
Otočil se k kostelu naposledy. V jednom z gotických oken, která měla být zazděná nebo prázdná, spatřil na okamžik siluetu vysokého muže v kůži, který na něj vznášel ruku v gestu požehnání. Pak obraz zmizel a zůstala jen šedá zeď a ticho.
Kdo dnes prochází kolem tichých zdí tohoto chrámu v Kolíně, možná nevidí nic než staré kameny a barokní zdobení. Ale někteří přicházejí k těmto vratám jen proto, aby v tichu zkusili zaslechnout ten samý zvuk vodopádů, který kdysi vymazal hřích z jednoho zoufalého srdce.