Příběh: Národní dům (Praha 4)
„Tady to je, pane Hrabánku, přesně v tomto místě se to stalo!“ vykřikl mladý úředník Václav vteřinu poté, co vrazil dlaní do nově vykladané mramorové podlahy velkosálu.
František Hrabánek se zastavil a zvrásnil obočí. Vzduchem se vznášel hustý prach z dokončovacích prací, smíšaný s vůní čerstvého vápna a laku na dřevě. Byl listopad roku 1898 a dům, který právě slavnostně otevřeli, měl být symbolem pokroku, čistoty a řádu. Novorenesanční stěny ještě voněly novotou a v sálech zníval ozvěnou poslední koncertní tóny z promenádního večera.
Václav však nepiloval o architekturu. Jeho prsty se třásly a pohled měl upřený do prázdného prostoru mezi sálů, kde se právě teď šířil podivný, kovový zvuk. Nebyl to zvuk kladiva ani pilů, ale rytmické, hluboké tloučení, jako by někdo v hloubce země vyzváněl obrovský zvon, který neexistoval.
Hrabánek přistoupil blíž. Pod nohama obou mužů se v ten moment rozlila zvláštní teplota. Podlaha nebyla studená, jak by měla být v listopadu, ale vyzařovala žár, který pronikal skrz podrážky kožených bot. Václav náhle ucouzl a ukázal na roh místnosti, kde v šeru stála socha svatého Václava.
„Vidíte to? Tam v koutě!“
Hrabánek ztuhl. V prostoru, kde by měla být jen prázdná stěna, stál muž. Neměl na sobě žádný dobový oděv, který by Hrabánek znal. Jeho plášť byl z hrubého plátna, špinavý od sazí a popela, a v rukou svíral těžké železné kladivo. Muž se nepohyboval, jen hleděl přímým, prázdným pohledem skrz ně je, jako by viděl něco, co leželo hluboko pod jejich nohama.
„Kdo to je? Jak se sem dostal?“ vyjel l Hrabánek a udělal krok vpřed.
Muž s kladivem pomalu zvedl ruku a ukázal prstem dolů, přesně tam, kde před několika lety stál starý hostinec Na Kovárně. V ten moment se zvuk tloučení změnil v pronikavý řev, který rozvibroval skleněné žyrandoly v sále. Václav zakryl uši a sklonil hlavu. Hrabánek však zůstal stát. Viděl, jak se postava začíná rozplývat v mlze, která nevznikla z vlhkosti, ale z samotného vzduchu.
Než postava zcela zmizela, muž s kladivem otevřel ústa. Nevydal však zvuk, který by šlo pojmout jako slovo. Byl to zvuk kovového úderu o kov, tak silný, že Hrabánkovi v hlavě zazvonilo. Vteřinu poté byl sál opět prázdný. Zůstala jen tichá, mramorová podlaha a vůně spáleného uhlí, která v čistém, novém domě vůbec neměla být.
Hrabánek se ohne a dotkl místa, kde předtím stál neznámý návštěvník. Mramor byl v tomto jednom bodě horký, téměř žhavý.
V následujících dnech se Hrabánek snažil zjistit, kdo mohl být onen muž. Prohledával záznamy o bývalých lidičích z kovárny, která dříve stála na tomto místě, ale nikoho, kdo by odpovídal popisu, nen našel. Jen starý archivář z Nuslí mu jednou večer při sklenici vína zamumlal, že na místě, kde dnes stojí Národní dům, kdysi kovali železo lidé, kteří věřili, že kov drží duši země. Že pokud se stavba nad nimi stane příliš pyšnou, kovárna pod nimi připomene svou přítomnost.
Hrabánek se v domě cítil zvlášně. Často v noci procházel chodbami a naslouchal. Někdy, když město utichlo, slyšel z hloubky základů, z té hloubky dvaceti dvou metrů nad mořní hladinou, tiché, rytmické tloučení kladiva. Nebylo to zvukové klamení. Bylo to vyznání někoho, kdo tam zůstal uvězněn, nebo kdo tam nikdy neodešel.
Když Hrabánek o několik let později zemřel, v jeho osobních papírech našli jeden jediný lístek. Byl na něm nakreslen obrys sálu a jeden červený křížek v místě, kde se mramor jednou v listopadu hřál. Vedle křížku byl napsán krátký vzkaz: „Je to stále tam, pod námi, a čeká, až se železo znovu probudí.“
Kdo dnes vstoupí do budovy v Nuselská jedna, možná pocítí v určitých místech podlahy zvláštní teplo, které nepochází z topení, a v tichu uslyší ozvěnu kladiva, které v tomto moderním světě už nemá co kovat.