Příběh: Hrádek u Purkarce
„Vypněte všechny ohně, vteřinu po vteřině, až zůstane jen tma a šepot Vltavy v údolí,“ přikázal Petr z Nasavrk a jeho hlas se rozbil o studené zdi východní kaple.
Stál u vysokého hrotitého okna, kterým dovnitř pronikalo stříbrné světlo měsíce. V rukou svíral těžký klíč z kovaného železa, který mu v dlani studil jako led. Pod nohama měl hladký kámen podlahy, kde se ještě před krátkým časem hromadili lidé v modlitbách a král hledal klid od dvorových intrik. Teď už tu nebyl nikdo, kdo by mluvil v jménu Boha nebo krále. Zůstal jen on a hrstka mužů s tvářemi špinavými od prachu a strachu.
Petr pohlédl na prázdné sediliště u brány, kde kdysi odpočívali strážní. Teď tam seděl jen chlad. Hrádek, který měl být ostrovem klidu a novým střediskiem moci, se stal pastí. Vzduch voněl po vyhaslých svicích a vlhkosti, která stoupala zetůžních hlubin ostrožně. Věděl, že hrad je krásný, ale v neklidných dobách Václava IV. byla krása slabostí. Zdi byly moc nízké, valy příliš mírné. Kdo chtěl, mohl sem vloupat.
„ Pane, co s věcmi v městečku?“ zeptal se jeden z jeho mužů, mladý chlapec s třesoucícími se rukama.
Petr se na něj ani nepodíval. Jeho pohled zůstal upřený na dvoře, kde se v mlze ztrácely obrysy budov, které měly tvořit město. Všechno to bylo vybudováno na základech starších věků, na popilech lidi, kteří tu byli dávno před nimi, a teď se to všechno hroutilo v jediném okamžiku.
„Nechte to tam. Kdo zůstane, stane se součástí země. Kdo odejde, bude mít v srdci jen prázdnotu,“ odpověděl Petr a jeho hlas zněl dutě.
Kroky mu doprovázely v tichu palácových křídel. Minul roubené komory, kde ještě před týdnem vznášely se vůně drahých olejů a vína. Teď tam jen vítr hvízdal skrze škvíry v dřevě. Zastavil se u posledního okna, z něhož viděl hluboký les a stříbro řeky daleko pod sebou. Zde, na výšce čtyřiceti metrů nad okolím, se cítil jako v hnízdě, které právě opustili ptáci.
Královský zájem vyprchal jako ranní mlha. Hrádek přestal být srdcem panství a stal se jen luskem, který už nikoho nechránil. Petr cítil, jak mu v hrdle stojí hořkost. Byl purkrabím hradu, který zemřel dříve, než stihl plně ožít.
Pomalu vyrazil z brány. Každý jeho krok zněl v tichu jako úděr kladiva do rakve. Když přišel k hlavnímu valu, zastavil se a naposledy se ohlédl. Viděl jen černé siluety stěn, které se v noci zdály být svaly obřího zvířete, které se pomalunořilo zpět do země.
„Zhasněte poslední lucernu,“ řekl tiše.
Když poslední plamínek zhasl a tma je zcela pohltila, Petr z Nasavrk zamkl bránu. Kovový zvuk zámku se rozlehlo údolím jako poslední tečka v knize, kterou nikdo nedočetl. Neodešli s hřmotem zbraní ani s křikem zraněných. Odešli v tichu, které bylo mnohem děsivější než jakákoliv bitva.
Sestupovali dolů, směrem k Purkarci, a za nimi zůstal Hrádek samotný. Bez lidi, bez krále, bez smyslu. Pouze vítr začal pomalu vymazávat stopy jejich bot z cest a zaplňovat prázdné síně kaple prachem a zapomenutím.
Kdo dnes stoupá na tu ostrožnu, najde jen mlčení kamenů a fragmenty keramiky v hloubce země. Ale v tichu mezi stromy stále lze zaslechnout ozvěnu toho posledního zamykání, které uzavřelo hrad do věčného spánku.