Příběh: Masarykovy sady (Jaroměř)
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“ křikl Antonín Jenšovský a prudce přišlápl botou do vlhkého bahna. Vzduch kolem nich voněl po čerstvě vykopané zemi a řezané trávě, mísil se s těžkým pachem řeky Labe, která v srpnu roku 1886 líně obíhala tento nově znovznasazený ostrov.
Stál před ním muž, kterého v Jaroměři znali jen jako tichého zahradníka z Opočan, Hanse Liehma. Liehm se však nyní nechoval jako slemutný sázející květin. Stál uprostřed budoucího parku, v místě, kde se právě zřizovaly stříhané buxusové stěny, a v rukou svíral malý, zdobený kovový krabičku. Jeho oči seleskaly v šeru podstřeší nové chlapecké školy, která za nimi tyčila své čerstvé zdi.
Jenšovský, pražský stavitel s přísným výrazem a prsty zbarvenými od inkoustu z výkresů, udělal krok vpřed. Chtěl krabičku vzít, ale Liehm ji prudce přitiskl k hrudi. Zahradník se začal smát, byl to zvuk podobný praskání suchých větví v krbu.
„Tento ostrov byl zaplaven tisíckrát, pane inženýre,“ zašeptal Liehm a jeho hlas zněl až nepřirozeně hluboko. „Zvedli jste ho o metr, aby vaše škola nestála v kaluži. Ale to, co spí hlouběji, se zvednout nedá. To zůstalo dole, v původním blátě a zapomnění. A já jsem to vykopal.“
Jenšovský se zastavil. Vzduch kolem nich ztěžkl, jakoby se náhle zvýšil tlak. Slyšeli jen vzdálené rány kladiv nymburských dělníků, kteří dokončovali poslední detaily okolí. Zahradník pomalu otevřel víko krabičky. Vevnitř nebyly šperky ani dopisy. Byl tam jen kousek černého kamene, který se zdál pohlcovat světlo okolního dne.
„Co je to za nesmysl?“ vyjel vzpomínkou Jenšovský, ale v jeho hlase už nebyla dominance, jen zvláštní chvění.
Liehm ne probevlo. S podivným, rituálním pohybem se sklonil a začal vmíchat kámen do čerstvé zeminy právě v místě, kde měl vzniknout hudební pavilon. Dělal to s takovou intenzitou, jako by do země zakopával vlastní srdce. Když skončil, přisypal hrobku vrstvou černého rašeliny a ušlapal ji svou těžkou botou.
„Teď už to bude zde navždy,“ řekl Liehm a podíval se na stavitele s úsměvem, který mrazil v zádech. „Tento park nebude jen místem pro procházky a studium. Bude to kotva. Kdo tu bude chodit a nebude vědět, co leží pod jeho nohama, bude cítit tah. Tah k něčemu, co nemá jméno.“
Jenšovský se pokusil zakletět, ale slova mu zamrzla v hrdle. V tu chvíli se z blízkého náhonu ozval prudký šplouchání, jako by do vody něco velmi velkého a těžkého dopadlo, přestože v okolí nebyl žádný člověk. Voda v bazénu s vodotryskem, který právě spustili, na vteřinu přestala stříkat a pak vyrazila vzhůru s divokou, až agresivní silou, která rozstříkala vodu až na šaty obou mužů.
Liehm zmizel v hustém stínu nově sazených stromů dříve, než stihne Antonín vykřiknout další otázku. Stavitel zůstal stát sám uprostřed ticha, které bylo příliš hluboké. Podíval se na místo, kde zahradník zakopal černý kámen, a pocítil, jak mu po zádech stéká studený pot, přestože byl srpnový den spalující.
Když o několik let později do parku přišel sochař Václav Antonín Wagner, aby zde umístil svou sochu Pastýře, vyprávělo se, že v noci u některých alejek slyšel šeptání v jazyce, který v Jaroměři nikdo neznal. Lidé začali pozorovat, že v určitých částech parku se čas chová jinak – minuty se protahovaly v hodiny, nebo mizely v mžiku oka.
Kdo dnes prochází po cestách mezi školou a vilou Náhlovského, možná pocítí ten zvláštní tah v hrudníku, jakoby ho země pod nohama chtěla přitáhnout hlouběji. Nikdo z nás neví, co přesně Liehm do základů tohoto místa vložil, ale země v sádách stále uchovává tajemství, které se odmítá vy revealed.
Ten černý kámen tam stále leží a tichý šepot pod povrchem čeká na toho, kdo ho konečně vykopá.