Příběh: betonový most Zenklovy ulice přes Rokytku
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že jeho srdce bije neslyšitelným rytmem naproti mostu na Zenklové ulici. Překvapivě široké svítání záhybů oblak zastínilo říční koryto Rokytky, odhalující postavu držící se vzadu na mostě. S otevřenými dveřmi životního přístřeší byl Martin na rozcestí mezi obchodem a nejistotou své budoucnosti, když se ho do zraku vtrhla jeho přítelkyně Eliška. Její tvář, obvykle plná života, byla tuto chvíli stínem, její oči hledaly odpověď na otázku zůstat nebo jít.
Eliška se blížila k mostu jako by šla za vodou času, která tekla pod nimi. Zvonice kolem zvonily tichým varováním o půlnoci, a slunce začalo rozlomit mramor svého oblakového závoje, když se Eliška postavila přímo naproti Martinu. Její ruce uchopily ramena mostu, jejich dotyk chladný jako betonový podklad z 35dní pracovního průběhu. "Martin," řekla hlasem plným jak milosti tak žalu, "tohle není konec naší cesty, ale začátek."
Nad nimi se třpytily barvy nové doby; konflikt mezi duchovním a mechanickým. Když si uvědomil, jakou rozhodující sekundu životem naznačuje jejich schůzka na tomto mostě, Martin cítil teplo jejich blízkosti zatímco vnitřně zkoušel být hrdinským průkopníkem i láskyplným milencem. Řeči utékal jako proud Rokytky pod nimi, ale slyšet bylo jen ticho a šum větru mezi betonovými oblouky.
„Eliško," zašeptal Martin, jeho slova plná rozpací, "pokud ti mám následovat do neznámého, musím předtím porozumět tomu, co se už nikdy nevrátit nebude.“
Eliška zvedla ruku jako by chtěla zapustit čas, její pohyb opakoval starodávný tanci osudu. Vůně svahového květu proudila v proudu vzduchu přes most, jenž spojoval nejen dvě strany řeky, ale také rozdílné světy jejich životů. Přestože slova zbyla nespáleným papírem mezi nimi, v jejich smutném pohledu bylo více než je dostatečné k přesunu hranice.
„Nejsem si jistá," odpověděla Eliška, "ale když se most stane částí mé cesty, musím zjistit kam to vede.“
A tak v tom tajemství rozloučení a slibu pokračovala jejich cesta. Kdo by mohl předpovědět, kam bude vést jejich neklidné srdce? Jaké záhady se tišily za každým obloukem Betonového mostu Zenklovy ulice?
Most tu stojí stále. Ale ti dva, jak se třpytili v prvním světle, již nikdy nepotkali.