Příběh: Důl Kukla
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že vítr na vrcholu věže Důlu Kukla mohl unést i jeho nejpevnější rozhodnutí. Slunce se přes svahy probouzelo a začalo oblohu barvit do růžových odstínů, když vstoupil na konstrukci tvořenou mohutným betonem. Každý z děravých stupňů cítil pod nohama, jak se opouští půda, která kdysi držela černou hmotu uhlí. Vítr mu foukal do tváře chladným prachem ze země pod ním, vytvářející obrazy minulosti každého kroku, který vznesl jeho předky.
Kouzlo místnosti bylo neodolatelné. Podle pokynů strážné služby se dostal z dělnických útrob do výšky 41 metrů. Jeho oko skákalo mezi zvonivými kameny a rozmazanými stříbrnými oblaky ve vzduchu, když si uvědomil svou pozici — na hraně mezi starověkem a novým světem. Ještě vždy cítit šumění dávných trosk, které se kochaly ve světle nového století. V tom bylo něco neklidného.
Martin si vzpomněl na příběh starosty o minulém půtku – jak v roce 1911 místní duchové navázali dohodu s lodním kapitánem, který se obával štěstí své lodi. "Tento vrchol má moc," řekl starosta. "Kdo tam stojí nahoře poprvé, může přeskočit do neznámého, ale najde si druhou polovinu duše." Martin zábleskem poznal, že toto slovo mohl použít také o sobě.
Vrchol věže se otvíral jako široká okna do budoucnosti. Pod ním krvácely obrysy místního hřbitova a památka upomínající na tragédii, která zasahovala až do těchto samotných hor. Vzduch se stal vůněm včelího vosku a staré cedule, jakoby si užívali nově nabytou svobodu.
Když se k němu přiblížil mladý muž o jasných očích, který se bloudil na okraji věže, Martin poznal nejen toto místo, ale i samotného čas. Mladík si vzpomněl, jak často přicházel sem jako dítě a slyšel zvuky z hlubin: bubnování řetězů, křik veselý nebo zoufalý – hlas, který se nyní proměnil v pohádku. Jeho prsty nesoucitně sledovaly drsné betonové stěny, a přesto se jeho slova promítala do vzdálenosti.
"Jak můžete být tak vysoko nad zemí a ještě nevíte kam to vede?" řekl mu mladík. Jeho slova byla jakýmsi odrazem nespokojeného ducha, hledajícího odpověď.
Martin si uvědomil, že nemusel poskytnout odpovědi, ale jen otázku. Oba se vydali dolů z tohoto nebezpečného slavného vrcholu – každý na jinou cestu, která je uvolnila k novému poznání.
Když Martin opustil důl a přistoupil ke své lodi, začal bít vítr jemněji. Otočil se, aby si všiml, jak se Důl Kukla proměňuje v další oblak ve svém nekonečném množství. A zavolal zpět: "Kdo stojí nahoře poprvé, pochopí proč tam tehdy šli."
A jak ona člun vyplouvá dál na oceánu nových možností, věděl – tajemství vrchu nikdy nebylo jen na horách.