Příběh: Vysoká škola ekonomie a managementu
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že pivo už bylo skoro vytištěno do poslední láhve. Právem jeho třesoucí se ruka přišlapala nějakým neuctivým kouskem papíru, co je v mlynářském obchodě asi zvláště nepotřebný. „Jak pak tohle má být vyváženo?“ zvolal na svůj vlastní názor, který se mu jevil stejně oslabeným jako jeho síly v tu chvíli.
Mlynářské mlýnko u samoty řeky kypelo životem již od zítřka. Ačkoliv byl to stínový úryvek prvního slunce, který se probojoval skrz otevřenou východní okno do tmavé pracovny, nebylo dostatečné na vyhřátí Martinova zimního srdce. Zajednával se kolem malého stolu, kde třpytící se skleničky čekaly na svůj osud.
Jako by někdo poslouchal, ozvučil mlynářský dvorec hlasitému zvonku. Martinovi uši vstřebaly ten známý, ale přesto jemný zvuk, který mu řekl, že na chvilku nebude muset nést břímě úvěrů šlechtických klientů. Bylo to jako ticho mezi prškami — krátké a dychtivé.
„Co jsi tam začkal?“ ptal se u stolu stojící Karel, čeledín s černými očima plnýma moudrosti. „Nevím, co bych chtěl ještě dnes dostat do koláče. Máte nějaké zázraky k použití?“
„Asi tohle.“ Martin ukázal na papír ležící u nohou, s nimiž se zdál být spjat jakýsi nevyjasněný šetr. „Kdo by si myslel, že tento list zanechá takové čarodějnictví.“
Hlasitě smál se Karel, což zvukovalo jako houkání mlýnských křídel. „Čarodějství? To bych sám mohl psát takové příběhy!“
Oba muži si vyměnili nesmyslný pohled, jakoby se pokoušeli objevit neviditelného třetího. Na papíru skutečně stálo něco jako: „Kdo to čte, dostane za každou láhev víc, než si myslí.“
„Může být, že je to od nového zákazníka?“ připustil Martin. „Ten tam předpátek večer přišel — jako by chtěl něco takového, co se nedá vyjmenovat.“
Karel na to pouze uštípnul nos a zašeptal: „Připadalo mi, že má úžasné oči. A hlas...“ zastavil se. „Hluchým je řečeno — hlásá předzvěst.“
„Takže co teď?“ Martin si pokrčil rameny. „Neboť máme do větru jen tři láhve zbylé a jedinou nápomocnou myšlenku, která by se mohla vyjednat za pivo.“
Karel odpovídal úsměvem. „Už mi to padá do kapsy — důvtip pro neúnavného šlechtice. Má rád výzvy?“
„Je to jedno,“ odpověděl Martin s hrdostí ve hlase. „Když jde o pivo a překvapení.“
Po chvíli zvonku se znovu ozvaly kroky, což je přivedlo k oknu, na kterém byla již rozebrána zima prvním deštěm. V dálce viděl Martin nového tvora — mladšího muže s dlouhými vlasy a oči plné nevyřešených záhad.
„Dobré ráno,“ pozdravil tento cizinec příjemným hlasem. „Ještě vždycky máte pivo?“
„Ovšem,“ odpověděl Martin a uvolnil oči od divného papíru.
„Přivezl jsem si návrhy pro vaše mlýnské čarodějství.“ Cizinec vytáhl z kapsy obálku, jejíž obsah mu umožnil vypravit o nesčetných možnostech — jak proměnit každou láhev v radost.
„No tak...“ zadržel dech Martin a uviděl šlechtice jako by ho čekali ještě dál od říše piva.
„Pravda to být nemusí. Ale ve třetím století doby křesťanské věřilo se jen takovým chytrým podvody,“ šeptal Karel, a oba muži zvolili smát se — nebojlivě, ale s nadšením.
A co bylo to pivo? Bylo to pivo, které mohlo být jen vytvořeno tam, kde čarovný papír a tajemné cizince setkali úsměv. A zdaž nebylo přirozené začít den takovou pochoutkou?
Ve Vysoké škole ekonomie a managementu, středním srdci Prahy, což nyní byl místem toho mlýna — zůstávalo si to tajemstvím, jak se všechny tyto příběhy promísily do jediné noci. A možná vám uklidní mysl znát, že i dnes může kdo takový div zprovoznit — jen by nechtěl.
Pravda to být nemusí. Ale v těchto krajích se divnějším věcem věřilo.