Příběh: Zámek Bartošovice
„Uteč pryč, dokud tě tma v zahradě ještě kryje!“
Jan Felix Podstatský prudce zatlačil svou společnicyni do chladné zdi v blízkosti věže. Jeho prsty se křečovitě sevřely o její ramena, zatímco z vnitřního nádvře zámku dopadaly pravidelné kroky stráží. Vzduch byl prosycen vůní vlhkého jilma a těžkým pachem rozkvétajících nočních květin, které v barokní zahradě tvořily neprostupnou zeď.
Eliška se s prudkým nádechem opřela o hrubý kámen. Její šaty z jemného hedvábí šlehaly o povrch zdi a v tichu noci to znělo jako praskání ohně. Podívala se do jeho očí, kde v odrazu měsíčního světla plál zoufalý boj. Jan byl pánem tohoto domu, člověkem, který vládne každým kamenem a každým kusem země v Bartošovicích, ale v tuto chvíli se tř्हásl jako list ve větru.
„Neodejdu bez tebe,“ zašeptala a její hlas se zlomil, když se z okna druhého patra rozsvítila lampa.
Jan se prudce otočil k osvětlenému oknu. Tam, za mřížemi, stál jeho otec. Starý pán neřekl ani slovo, jen pomalu zvedl ruku a ukázal směrem k bráně. Byl to rozsudek. Jan věděl, že jeho rodové pouto k tomuto panství je pevnější než jakékoli sliby. Podstatský z Prusinovic nemohl být jen mužem; musel být pilířem moci, majitelem, který neobejde svou čest pro lásku k dceřině z nižšího stavu.
„Můj otec mi nedovolí tě sem vzít jako paní,“ vydechl Jan a jeho ruka sklouzla z jejího ramene na studený portál. „Kdybys zůstala, udělají z tebe stín v koutě kuchyně. Chci, abys žila v plném světle.“
Eliška se nehnula. Místo toho sáhla do svého klínu a vytáhla malý lístek papíru, který v dlani svírala tak pevně, že byl vlhký od potu. Byla to mapa tajných cest v parku, které jí Jan kreslil během jejich tajných schůzek v altánku.
„Podívej se na mě,“ přikázala tichým, ale pevným hlasem. Jan ztuhl. Eliška mu do dlaně vložila malý, vyřezaný kamínek z řeky, který našli společně u potoka. „Tímto se spojujeme. Ať už nás rozdělí zdi tohoto zámku nebo celé roky, tento kámen bude hřát v tvé kapse, dokud se pro mě nevrátíš.“
Z nádvře se ozvalo ostré zavolání. Stráže byly blíž. Jan prudce Elišku odstrčil směrem k hustému křoví, které vedlo pryč z areálu, k okraji vesnice. Nechtěl vidět její tvář, když bude odcházet, protože věděl, že pokud ji uvidí ještě jednou, zradí vše, co od něj jeho rod a jméno vyžadovaly.
Eliška zmizela v temnotě s tichým šustotem látky. Jan zůstal stát v samotě, zatímco chladný noční vzduch mu vnikal pod límec. Když se k němu přiblížil jeho otec, Jan neřekl slovo. Jen sevřel v dlani ten malý kamínek tak silně, až mu do kůže vryly jeho hrany.
Minuly desítky let. Zámek v Bartošovicích měnil svou tvář, barokní tvary ustupovaly novým módám a v pokojích se střídaly generace. Jan Felix Podstatský však v posledních letech svého života trávil většinu času v zahradě. Sedával v altánce a hleděl na cestu, která vedla pryč z panství. V ruce stále svíral ten samý vyhlazený kamínek, který už dávno ztratil svůjlesk, ale získal hloubku času.
Nikdy ji neuviděl navrátit. Ale říká se, že v noci, když vítr vane ze severu a rozhání mlhy nad řekou, lze v zahradě slyšet tiché šustění hedvábí o zdi starého portálu, jako by někdo stále čekal na slovo, které nikdy nebylo dopřáno.
Kdo dnes projde branou zámku, možná pocítí zvláštní chlad v místě, kde se kdysi dvě ruce naposledy dotkly, než je rozděloval neúprosný řád světa.