Příběh: zámek Dolní Kounice
Těžký kovaný svícen dopadl na dubovou desku stolu s takovou silou, až z něj odletěla jiskra a žhavý knot zanechal černou stopu na leštěném dřevě. Jiří Žabka z Limberka zvedl hlavu a jeho pohled přišpendlil Kateřinu k malovanému oknu, za nímž se v hlubokém údolí leskla hladina řeky Jihlavy.
Zase mluvíš o tom bosém mnichu z růžového kláštera pod námi, vyštěkl Jiří a prsty svíral okraj stolu tak pevně, až mu zbělely klouby. V mém domě, který jsem vykoupil z králových rukou a proměnil v pýchu celé Moravy, nebude nikdo špinit mé jméno velebením chudoby. Místo zbraní a stavebních mistrů nosíš v hlavě jen ty jejich pobožné zpěvy a modlitby za duše předků.
Kateřina neodtáhla pohled od skla. Vzduch v komnatě voněl rozpuštěným voskem, studeným kamenem a drahým vínem, které v lahvích zanechali předchozí páni. Zvedla ruku a jemným prstem obkreslila olověnou mřížku okna. Na hradbách pod námi vítr roztáčí vlajky nového světa, šeptala tiše, ale každé její slovo se odráželo od vysokých renesančních stropů. Tvůj nový palác je sice pevný a zdi silné, ale pod nimi stále ještě žijí stíny těch, kteří tu byli dřív. A Jindřich mi rozumí víc než ty se svými počty a kupními smlouvami.
Dveře do sálu vrzly a dovnitř vstoupil mladý muž v prostém, avšak čistém vlněném oděvu bez erbu. Jeho tvář byla poznamenaná únavou z dlouhé cesty podél řeky, ale v očích mu hořel klid, který Jiřího dráždil víc než otevřená vzpoura.
Přišel jsem pro to, co bylo slíbeno před Bohem, pronesl Jindřich pevným hlasem, aniž by poklekl před mocným pánem. Tvoje stříbro a kamenné zdi nezastaví čas, pane z Limberka. Láska, která se zrodila ve stínu staré gotické kaple, nepodléhá královským dekretům ani prodejům panství.
Jiří sáhl po jídelním noži na stole, ale nezvedl ho proti příchozímu. Místo toho pomalu přejel čepelí po dřevě. Jsi jen syn zchudlého rodu, který našel útočiště u mnichů, protože neumíš držet meč, zavrčel tiše. Moje dcera si vezme královského úředníka z Brna. Smlouva je podepsána, pečeť visí na vosku a zítra za úsvitu sem dorajtují vozy s její výbavou. Ty zmizíš zpět do svých cel dřív, než slunce ozáří věž nad řekou.
Kateřina se pomalu otočila od okna. Její sukně z těžkého brokátu zašustily a ten zvuk prořízl napjaté ticho v místnosti jako ostrá dýka. Přistoupila blízko k Jindřichovi, vzala jeho dlaň do svých dlaní a její prsty se propletly s jeho hrubou kůží. Vzduchem mezi nimi prošel chladný závan od řeky, který přinesl vůni vlhké hlíny a rozkvetlých trav.
Nikam neodejdu sama, otče, řekla s hlubokým klidem, v němž nebyl strach, jen nekonečná únava z bojů o majetek. Můžeš zamknout brány, můžeš zavolat biřice a postavit stráže ke všem schodištím, ale mé srdce už dávno přešlo přes ten starý brod k Rosa Coeli. Tam budeme spolu, i kdyby tyhle renesanční zdi měly popraskat a sesypat se do řeky.
Jiří stál bez hnutí. Chtěl vykřiknout, chtěl přivolat stráže a vyvést mladíka v poutech do podzemních kobek, kde vlhké zdi pohlcují veškerý křik. Ale v jejích očích viděl odhodlání, které bylo pevnější než nově vyzděné klenby a silnější než všechna královská práva na zemi. Zvedl ruku k ústům, chtěl promluvit, ale slova se mu ztratila v hrdle.
Když o několik let později nový majitel z rodu Dietrichštejnů procházel chladnými chodbami a dával příkazy k další úpravě panství, služebníci šeptali o komnatě, kde se v noci otevírají okna sama od sebe. Prý tam dodnes v tichých večerech, kdy mlha stoupá od řeky Jihlavy k hradbám, voní vzduch drahým ženským parfémem a vůní divokých bylin, které na břehu trhával mnišský novic pro svou vyvolenou paní.