Příběh: Kaple ve Velkých Svatoňovicích
Kovový zvuk klíče v zámku zněl v tichu jako výstřel. Matěj s prudkým nádechem vhrblil záda a prudce zatlačil do těžkých dveří, aby se schoval před mrazivým větrem, který mu sekal do tváře. V rukou svíral kousek zmačkaného papíru, na kterém byla napsaná částka, kterou dlužil lidem, jež nesměl neznát. Peníze, které ukradl z obecní pokladny, pálily v kapse jako žhavé uhlí.
Krok za krokem vstoupil do malého prostoru kaple svatého Václava. Vzduch zde voněl po vlhkém kameni, starém dřevě a zbytcích včerejšího vonného tyčinky. Matěj se opřel o studenou stěnu a zabořil obličej do dlaní. Třesl se, ale ne mrazem. V hlavě mu hřmělo. Cesta z Trutnova byla dlouhá a každý šustot listí v lese mu připadal jako kroky vyhledávačů.
Zatímco tam stál, jeho pohled sklouzl k malým oknům s půlkruhovými záklenky. Světlo, které do nich dopadalo, bylo v tuto chvíili zvláštní. Nebylo to jasné slunce, ale mléčné, tiché světlo, které prostor zaplavilo takovými odstíny, že stěny kolem něj začaly lehce vibrovat. Matěj ztuhl. V tichu kaple začal slyšet zvuk, který tam neměl být. Byl to rytmický, tichý zvuk, jako když někdo pomalu předevíře starou knihu.
Otočil se, ale v malé apsidě nebyl nikdo. Byl tam jen prázdný oltář a ticho, které bylo tak husté, že by se dalo krájet nožem. Přesto měl pocit, že ho někdo pozoruje. Nebylo to pohrdavé sledování, ale spíše tichý, trpělivý čekací postoj. Matěj udělal krok vpřed a v ten moment se z výšky, z malé dřevěné věžičky nad jeho hlavou, ozval zvuk zvonku. Nebyl to zvon, který svolává lidi k modlitbě, ale jediné, krátké cinknutí, které prořízlo vzduch jako ostrý břitva.
Vteřinu poté se z jednoho z oken vloupal paprsek světla, který dopadl přesně na jeho ruku, v níž svíral ukradené mince. Světlo nebylo bílé, mělo v sobě zlatavý nádech, který rozsvítil kovové mince tak intenzivně, že Matěj musel přivřít oči. V tom záři se mu zdálo, že vidí tváře lidí, kterým ublížil. Neviděl jejich hněv, ale jejich prázdné, smutné oči.
Matěj se zhroutil na kolena. Beton pod ním byl ledový, ale on cítil, jak mu z hrudi stéká horká vlna. Nebyl to náhlý nálev víry, ale drtivý pocit vlastní malosti. Vteřinu předtím, než stihl vydechnout, uslyšel vedle svého ucha šepot. Nebylo to slovo, spíše hluboký, vibrující tón, který mu v hloubi těla řekl, že cesta zpět je jediným způsobem, jak přestat utíkat.
Rukou, která se mu stále třásla, vytáhl peníze z kapsy a položil je na chladný kámen u paty oltáře. Jakmile je pustil, zlatavý paprsek světla zhasl, jako by někdo zhasl svíčku. Kaple se najednou vrátila do svého šedého, obyčejného stavu. Matěj zůstal klečet v tichu, zatímco mu do obličeje dopadla jednaznačná vůně čerstvého jarního květu, přestože venku vládla zima roku 1903.
Vstal, vyklopil dveře a vyšel ven do mrazu. Peníze nechal tam, kde byly. Věděl, že ho teď čeká trest, možná i vězení, ale poprvé za mnoho měsíců cítil, že může volně dýchat. Když se naposledy ohlédl na malou stavbu s dřevěnou věžičkou, zdálo se mu, že v jednom z oken stále zůstává jemný, zlatý odlesk.
Dnes už nikdo neví, kam zmizely mince, které tam Matěj ponechal, ani kdo je z místa utržil. Jen lidé, kteří do kaple ve Velkých Svatoňovicích vstoupí s těžkým srdcem, občas pocítí ten samý podivný nádech jarních květů v zimním mrazu.