Příběh: Hrad pod Hrnčířem
„Utekli všichni, Vratislav, jen ty jsi zůstal!“ vykřikl muž s rozvráceným pláštěm a vrazil meč do měkké země u samotného okraje skalního výběžku. Vzduch kolem nich chutnal železem a vlhkostí, která stoupala z hlubokých příkopů rozrážejících cestu k jádru tvrzy. Vratislav se nepohnul. Díval se na své dlaně, které mu třesaly tak silně, že mu z prstů vypadl těžký klíč z černého železa.
Kov s tichým cinknutím zmizel v hustém podrostu. Vratislav nehleděl po klíči, ale na hradní zdi, které v šeru vypadaly jako zuby obřího zvířete. Věděl, že toto místo nepatří žádnému z nich. Byla to jen opora, pevnost postavená s jediným účelem: hlídat hranice moci, kterou nikdo z přítomných plně nechápal. Kdo z nich skutečně vládne tomuto kusu země? Kdo zde skutečně spí, když slunce zapadne za vrchol Hrnčíře?
„Zvedni se, prokletý stín! Musíme pryč, než nás doženou z údolí!“ zakřičel dopruz a popadl Vratislava za rameno.
Vratislav se vytrhl. Jeho pohled byl upřený na jámu v jižní části první basty. Z hloubky se ozýval zvuk, který připomínal pomalé dýchání země. Nebylo to zavývání větru v prázdných prostorách, ale rytmické, hluboké chvění, které cítil až v dásních. Cítil, jak mu pod nohama vibruje samotná skála.
„Slyšíš to?“ zašeptal Vratislav.
Muž s mečem ztuhl. Vteřinu ticha rozseklo něco, co znělo jako skřípání kovu o kámen, hluboko pod jejich nohama. Neznámý zvuk přišel z místa, kde žádné chodby být neměly. Vratislav si vzpomněl na šepoty, které slyšel v noci v komnatách – vyprávění o tom, že tento hrad nebyl postaven jen pro lidi, ale aby něco uvěznil. Aby tlumil hlasy, které přišly do těchto lesů dávno předtím, než první kámen dopadl na zem.
„Neexistuje žádný záznam o tom, kdo tady žil, Vratislave,“ řekl dopruz náhle tichým, zlomeným hlasem. „Možná proto, že nikdo z nichtody neodšel.“
Vratislav se pomalu otočil k hradunímu jádru. Vtom spatřil postavu. Stála na hřebeni druhého příkopu. Byla nehybná, oděná v šatech, které byly barvy popela a vlhkého mchu. Neměla tvář, jen prázdný prostor, kde měla být kůže, a její prsty byly příliš dlouhé, aby mohly patřit člověku. Postava nevýšla z lesa, prostě se zhmotnila z mlhy, která obepínala skalní výběžek.
Dopruz zakřičel a vrhl se vpřed, aby Vratislava strhl pryč z tohoto místa. Ale Vratislav už nebyl onen muž, který se bál. Cítil, jak ho ta prázdnota z hlubin volá. Byla v tom slib něčeho, co přesahuje hranice království a věnů. Byla v tom pravda o tom, proč tento hrad zaniká dříve, než stihne zanechat stopu v knihách.
Když dopruz konečně Vratislava popadl a srazil ho k zemi, postava na hřebeni zmizela. Zůstal jen pach starého dřeva a hniloby.
„Utíkejme!“ zasyčel dopruz a táhl ho směrem k potoku Volšovce.
Vratislav se nechal táhnout, ale jeho mysl zůstala nahoře, na skalním útesu. Cestou dolů pocítil v kapse něco studeného. Sáhl dovnitř a vytáhl klíč z černého železa. Ten samý klíč, který před chvílí viděl dopadat do trávníku. Klíč byl ledový, přestože slunce pálilo do klobuku.
Když se po letech Vratislav vrátil do těchto stran, nebyl už rytířem, ale stínem svého bývalého já. Přišel k troskám, kde už nebyly zdi, jen terénní záhony v zemi a ticho, které bolí v uších. Stál na hranici dvou území, tam, kde se Jiřičná setkává s Petrovicemi, a díval se na prázdný prostor hradního jádra.
Věděl, že klíč v jeho dlani stále pulzuje. Věděl, že hluboko pod povrchem, v místě, které žádný spis nezmiňuje, stále někdo dýchá.
Když sklonil hlavu k zemi, uslyšel z hloubky skalní řísy svůj vlastní hlas, který ho zval jménem, přestože Vratislav neřekl ani slovo.