Příběh: Nové proboštství (Praha)
„Tady to končí, pane lístkový, tady už dál nepůjdu!“ vykřikl mladý sluha a s prudkým třesením v hlase pustil těžký mosazný svícen, který s duněním dopadl na kamennou dlažbu.
Karel Vokřicek se ani neotočil. Stál v chladném tichu chodby Nového proboštství, kde vzduch chutnal po vlhkém vápenci a starém vosku. Jeho pohled byl upřený na masivní dveře domácí kaple. V rukou svíral starý perkament, který našel v archivech pod vrstvami prachu. Dokument mluvil o prostoru, který v plánech Josefa Mockera chyběl, o prázdnotě, která měla zůstat uzavřená navždy.
Vokřicek pomalu vstoupil do kaple. Světlo z vysokých oken dopadalo na oltář s obrazem od Sequense tak prudce, že barvy pálily do očí. V místnosti vládlo nepřirozené ticho, přerušované jen rytmickým kapáním vody někde v hloubi zdí. Muž přistoupil k pravé stěně, tam, kde se novogotické zdobení setkávalo s původním základem. Prsty přejížděl po chladném kameni, až narazil na malou, téměř neviditelnou spáru.
Najednou se ozval zvuk. Nebyl to hluk, ale spíše hluboký, vibrující tón, jako když někdo v dálce udeří do obrovského zvonu, jenže zvuk nešel zvenku, nýbrž zpod jeho vlastních nohou. Vokřicek ztuhl. Z praskliny v zdi začal vyvěvat proudtepelého vzduchu, který voněl po rozkvetlých zahradách, přestože venku vládla mrazivá zima konce století.
„Kdo tam je?“ vykřikl Karel, ale jeho hlas se v kapli ztratil, pohltily ho stěny.
Z praskliny vyklznul úzký pruh stříbrného světla. Vokřicek se sklonil a uviděl, jak se z hloubky hradních základů vynořuje předmět. Byl to malý, zdobený klíč z černého železa, který se vznášel v prostoru, jako by gravitace v tomto bodě přestala platit. Klíč se pomalu otáčel a vyzařoval jemné teplo, které hřálo i skrze tlusté sukno rukávu.
Karel natáhl ruku, aby klíč uchopil, ale vetřelem okamžiku se za ním ozval prudký řev. Do kaple vběhl probošt, jehož tvář byla šarlatanovsky rudá. V rukou svíral modlitební knihu a v očích měl čistý děs.
„Nesahej na to! Odstup od té zdi, Vokřiceku! Chceš vzbudit to, co Mocker záměrně zamurowal?“
Karel se neotočil. Fascinace byla silnější než strach z nadřízeného. Prsty se téměř dotýkaly studeného kovu klíče. V tu chvíli se stala věc, kterou žádný z přítomných nedokázal vysvětlit. Klíč se v jediném mrknutí oka rozplynul v oblak jemného, zlatavého prachu. Prach však nespadl na zem, ale vletěl přímo do praskliny v zdi, která se s hlasitým cvaknutím, jako obrovský zámek, definitivně uzavřela.
V místnosti nastalo hrobové ticho. Vokřicek zůstal stát s nataženou rukou, zatímco probošt klesl na kolena a začal šeptat modlitby v latině, přestože se třásl celým tělem.
Karel se podíval na své prsty. Byly pokryté tenkým vrstvou zlatavého prachu, který odmítal zmizet. Když se později pokusil o tom mluvit s ostatními hradními úředníky, jen se smáli. Říkali, že se mu z horka v kapli přiložilo. Jenže Karel věděl, že ten zvuk, ten hluboký tón z hloubky země, stále zní. Slyšel ho každou noc, když procházel kolem sochy svatého Václava na nároží budovy. Měl pocit, že socha na něj nehlídí, ale varuje ho.
Záhada toho, co se nachází v prostoru mezi renesančními troskami a novogotickými zdmi, zůstala nevyřešena. Vokřicek strávil zbytek života studiem starých map, ale nikdy nenašel vchod do místnosti, která se mu na okamžik otevřela.
Kdo dnes prochází chodbami proboštství a přiloží ucho k chladnému kameni, může stále slyšet tiché, rytmické tloukání, jako by v hloubce budovy tlouklo obrovské, kamenné srdce, které čeká na svůj správný klíč.